"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

koktejlka: Chodím na pražské osmileté gymnázium. Mluvili jsme o tom v rámci humanitních studií, dva kluci to četli, měli na to ročníkovou práci a před třídou referát.

Já se nechci hádat, ale řeč těla nebyla to, co jsem myslela, ne tak docela - nejde čistě o pohyby těla, jde o neverbální prostředky, tedy mimoslovní - o intonaci, dikci, hlasitost, zabarvení hlasu, emoci v hlase... Chápeš, když tě někdo pozve na kafe, reaguješ nejen na slova (stylem chci nebo nechci na kafe), ale také na člověka (chci jít S NÍ(M) na kafe nebo nechci?) - ta slova, to je tvůj "smysl samotného řečeného sdělení", všechno ostatní, co z toho člověka vyzařuje, je těch zbylých (dejme tomu, že) devadesát procent.

Takhle, ne asi celý dojem, který v tobě ten člověk vzbudí, se dá považovat za komunikaci (například ten, který vznikne skrze to, co má na sobě a jakým krokem chodí? to je asi těžko komunikace (i když na druhou stranu třeba takový drsný styl chůze hoperů je taky něco, přes co chtějí světu něco ukázat, nějak komunikovat, stejně jako elegantní chůze slečen.. takže? )), rozhodně ale nereaguješ jen na samotná slova. Vezmi si jenom, kolik se toho dá "říct" "pouhýma" očima.

Třeba Čapek o tom má jednu hezkou povídku, kdy dirigent (tedy člověk se znalostmi tónů a všeho toho bordelu okolo) jede do ciziny, slyší náhodou rozhovor dvou místních a jen ze zvuku, z melodie, z průběhu rozhovoru bez jediného slova, protože jazyku nerozumí, rozezná, že onen chlápek se chystá spáchat vraždu. (A vážně se tak stane - ale možná jsi to taky četl.) Asi to je nadsazené, ALE, víš co tím chci říct.

Ach ano, tenhle opět zbytečně dlouhý komentář měl jenom sdělit, že jsem neměla na mysli "řeč těla" ve smyslu máchání rukama, ale neverbální prostředky jako takové.