Etika Zlomeného meče II (O nevěře)

: ŠPINAVÝ MORALISTA VRACÍ ÚDER!

Když někomu vykládáte o tom, jak by se podle vás lidi měli chovat, je to vždycky problém. Nejste totiž bůh, aby vás museli poslouchat a zodpovídat se vám, takže pak ostatní mívají tendenci se pak (byť v duchu) zkoumavě ptát: "A ty sám jsi na tom jak, kamaráde?" Proto ten podnadpis, Špinavý moralista jsem jakože já- sám špinavý, přesto (nebo právě proto) moralizující.
Vězte, že tohle není odsouzení dnešní společnosti, žádný hanopis na morálku, znechucené "I don't want to live on this planet anymore." Ani nic, co by mělo za úkol vás navést na Em0 sTyL. Na světě je plno svinstva, stejně tak jako je na něm plno krásy. (Čeho je na něm víc? Upřímně řečeno, těžko říct. Ale o tomhle tenhle článek stejně není.)

Tenhle článek je o něčem, o čem se chci "podělit" už dlouho. Je to takové "vyjádření vnitřního postoje" spolu s třízením vlastních myšlenek, vyslovení světového Mečounova názoru, jeho ducha, jak by asi řekl Hegel :D Občas krutě nadhodnocuju, nadnáším, zveličuju atd.- jsem si toho vědom a dělám to hlavně proto, aby byly některé příklady dostatečně transparentní.

Hned na začátek bych tu zmínil asi zdůvodnění, proč je vůbec důležité se tímhle zabývat. Jakože etikou, morálkou a tak. Já totiž tak nějak zjišťuju, že řízení se nějakými vnitřními pravidly se moc nenosí a morálka je skoro sprosté slovo. Etiku zde myslím jako chování se k druhým, jednání ve vztahu k druhým. Morálku pak jako soubor vnitřních pravidel, které člověk dodržuje, ať se děje cokoliv. Zkrátka i když ostatní tyhle pravidla nemají a porušují je, já je dodržuju. Je to takové povšechné vymezení, ale pro tenhle článek bude stačit.

Takže proč je důležité se nějakými zásadami vůbec řídit? Mně osobně se strašně líbí takový ty řeči "je mi jedno, co si o mně ostatní myslí" :D To je kravina už z toho důvodu, že kdyby to dotyčnému bylo fakt jedno, necítí potřebu to druhým sdělovat.
Nebo ještě lepší: "Je to můj život a vy mi do něho nemáte co kecat, žiju si jak chci, komu se to nelíbí... ať mi to ani neříká."
To jsou kecy, který se dají čekat u náctiletých citově nevyzrálých jedinců- a je to tak v pořádku, prošli jsme tím koneckonců všichni. Jenže když to slyšíte od člověka, který má pubertu už dávno za sebou, tak to docela zamrzí. Tomuhle se právě budu věnovat později, doufám, že na to nezapomenu :D Ať je to jak chce, člověk zkrátka na světě není sám. Jsou tu i druzí a s nimi je třeba počítat. Bez lidí se člověk neobejde a není to jen výdobytek moderní doby- je jedno, jestli jste lovec-sběrač, nebo člověk západní civilizace. Bez druhých, bez společnosti, se neobejdeme, jsme na ostatních závislí- a tak je třeba na druhé brát nějaký ohled, nějak se snažit s nimi vycházet. Žádné "vy ostatní, polibte mi, nezáleží mi na vás, fuck tha police, spread anarchy!!" v takovém světě moc neobstojí. Zní to jako banalita, ale mám pocit, že je dobré si to ujasnit, protože- soudě podle obliby výše zmíněných "mouder"- to spoustě lidí tak docela jasné není.

Když jsem se kdysi (byl jsem tehdy ještě malý pívo :D) jednoho mého známého věřícího zeptal, jaký je rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím, odpověděl, že asi takový, jaký je rozdíl mezi úslovím "čiň druhým to, co chceš, aby oni činili tobě" a "nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě". Jestli to bylo výstižné nebo ne tu rozebírat nebudu, důležité je, že mi to pak nějakou dobu leželo v hlavě a já to pak spojil do jednoho- nečiň druhým to, to nechceš, aby ti činili a čiň jim to, co chceš, aby ti činili. Později jsem k tomu ještě doplnil- a uvědom si, že ne každý je jako ty (to, že ti něco nevadí, ještě neznamená, že to můžeš dělat i druhým).

Přišlo mi to docela logické a správné- když něco dělám já sám, nemůžu si stěžovat, že to dělají i ostatní, ne? Takové to "vrah o morálce káže." Když po ostatních chci, aby se ke mně a ke druhým nějak chovali, nejdřív se tak musím chovat sám k ostatním, ne? Neboli, řečeno cool mrtvým jazykem, verba docent, exempla trahunt. Slova poučují, příklady táhnou.
Zkrátka jsem začal věřit na jakousi reciprocitu, vzájemnost, pseudokarmu- buď fér a můžeš po ostatních chtít, aby byli taky fér. Buď hajzl, ale pak si nestěžuj, že se k tobě jako k hajzlovi chovají. V mém případě dovedeno do krajnosti: nebuď hajzl, protože být hajzlem není správné (vyjádřeno dost neumětelsky).
Samozřejmě mi ale bylo jasné, že je na světě plno lidí, kteří tenhle názor nesdílejí. A s nima se pak nedá moc jednat v rukavičkách, člověk sebou nesmí nechat zametat. Měl by zkrátka být dobrý, ale dobrý nutně neznamená blbý.
Jistě se dá namítnout, že je přeci dobro a zlo vztažné, relativní, pro každého je dobré a zlé něco jiného. To je pravda, ale přece to neznamená, že tím padnou všechny morální zábrany, naopak- díky tomuto vlastně morální zábrany existují (měly by existovat). Pro mě je něco dobré, ale já vím, že pro druhého to je zlé- pak řeším, jestli danou věc učinit, nebo ne. Od toho se pak právě etické otázky odvíjí.
Je to v principu jednoduché, je to účinné a i když to JE kulturně a výchovně podmíněné a má to svá omezení (např. ve výchově, různých sociálních rolích atd.), řídím se tím- prostě proto, že mi to připadá správné a nic jiného jsem zatím nevymyslel ani neslyšel.

A proto, hlavně proto, že se tímhle snažím řídit (jak moc mi to ne/jde ponecháme stranou), mě rozčiluje, když se tímhle někdo neřídí. Tedy, nemůžu být na někoho naštvaný za to, že nesdílí moje morální hodnoty, to je jasný- jenže když dotyčný člověk využívá jen pozitivní věci, které mu sdílení "mých" hodnot přináší, ale na druhou stranu kašle na ta negativa, která to s sebou přináší, to mě prostě vytáčí.
Zkrátka, je to jako s tím úsvlovím když dva dělají totéž, nebývá to vůbec totéž. Měříme dvojím metrem- podle jednoho sebe, podle druhého ostatní. Je to asi více či ještě více zakořeněno v každém z nás- sebe prostě posuzujeme mnohem lépe než ostatní a děláme to nevědomky. Jenže pak jsou situace, kdy to děláme i vědomě- spíš "vědomě nevědomě"- a to je potom průser.
Uvedu to na konkrétním příkladu, mém oblíbeném tématu, nevěry. Budu si ale pořád držet i teoretický rámec.

Monogamní svazek znamená, že se dva rozhodnou, že budou žít spolu s výhledem, že spolu možná i umřou. Narozdíl od kamarádství je tenhle vztah jasně určený, oběma je jasné, kdy tenhle vztah "naostro" začal- aby ani jeden nemohl být na pochybách, že už je zadaný. Modelový příklad: Po nějakém čase prvotní "hurá" fáze opadne, vztah zešediví a jeden z páru si najde bokovku. A pak začne ta zajímavá část. Začne si svůj čin omlouvat.
(Jak jsem říkal, tohle nemusí být nutně případ u nevěry, dá se to vztáhnout víceméně na všechny špatnosti, které lidé dělají- je tu pořád ten teoretický rámec.)

Nevěrník pak může dejme tomu tvrdit, že člověk "od přírody" není stvořen k monogamnímu svazku. Že je prostě biologicky dáno, že si hledá jiný partnery. To je možná (a podle toho, co vím, to asi pravda není, člověk je spíš monogamní živočich) pravda, ale necháme to stranou, o tohle nám tu nejde- nám jde o to, že ať už je to biologicky dáno nebo ne, dotyčný ví, že druhého podvádí, že dělá nějakou špatnost- před podváděným to samozřejmě tají. Na začátku si totiž slíbili, že budou jenom dva, že budou spolu- a pro žádného třetího (čtvrtého, pátého...) tam není místo. A to teď jeden z nich porušil. Biologické faktory stranou, byla to "dohoda" (lépe řečeno vztah) mezi dvěma lidmi, který skončil jeho porušením. Kdyby se oba na začátku domluvili, že si občas můžou zahnout a vadit jim to nebude, nedalo by se proti tomu nic namítat, karty byly vyložené a méně svazující pravidla zavedená.
Ale takhle nevěrník dělá z podváděného debila.

Speciálně nevěru nesnáším asi nejvíc proto, že zraňuje člověka na tom nejbolestivějším a nejcitlivějším místě- tedy toho podváděného, když se o ní dozví. Ve vztahu, ve kterém člověk druhému věří, kde mají oba možnost ukázat, že za něco stojí, že svět není jenom o chlastu, sexu, penězích, chlebíčkách a slávě. A když pak člověka někdo z tohoto vztahu zradí, na dotyčném se to občas může docela hluboce podepsat. Negativně. Tím pak dochází k řetězové reakci, kdy si podvedený řekne "s**u na to, budu taky k*rva" a nakonec tu máme spoustu žen, které tvrdí, že jsou muži parchanti (a mají pravdu) a spoustu mužů, kteří tvrdí, že jsou ženy dě*ky (a mají pravdu).

Je to právě o tom, že se člověk nezamýšlí nad tím, jaký vliv má jeho jednání na druhé (tj. etikou), nebo o tom přemýšlí, ale stejně to jeho chování nijak neovlivní, protože dotyčný má přece právo na štěstí, žejo. Všichni sami sebe považujeme za malý hřejivý střed celého Vesmíru, okolo kterého se to všechno točí. Bůh nás stvořil (židi), pak pro nás obětoval svého syna (křesťani), hvězdy (ohromné koule vodíku, vzdálené miliony světelných let) jsou tu prostě od toho, aby nám řekly, co nás v životě čeká, popřípadě určily naše povahové vlastnosti. Všechno se to točí jenom kolem nás.
Jenže v téhle děsivé výpravě za štěstím, chlastem, sexem, chlebíčkama a slávě lidi občas zapomínají, že tu jsou právě i ti ostatní, kteří se také ženou za štěstím, chlastem, sexem, chlebíčkama a slávou. A tak často dochází ke konfliktům, kdy lidé přirozeně dávají přednost sami sobě před ostatními. Což je samozřejmě v mnohých případech nezbytné, v některých případech to ale zbytné je. A právě o těch teď mluvím.

Právě v těchto případech by mohla přijít ke slovu "moje" pravidla- co nechceš, aby ti činili, nečiň ani jim, čiň jim to, co chceš, aby ti činili a když už jim musíš udělat nějaké zlo, dvakrát si rozmysli, jestli je to opravdu nutné. Vztaženo na náš příklad s nevěrou, člověk druhému zahne, protože je třeba ve vztahu nespokojený, ale rozcházet se nechce, protože nechce druhému ublížit (LOL) nebo je v sázce výhodné společné bydlení popř. děti (to je potom fakt průser). Teď bych právě rád probral to, co mě na nevěře a spol. rozčiluje nejvíc, a to právě to následné omlouvání vlastních činů. Ty mohou být následující:

1) Mám právo na to být šťastný, ne? To nepochybně ano, ale stejné (nebo jsi snad víc než ostatní?) má i partner, který by patrně nebyl nadšený, kdyby zjistil, že jsi nevěrný/á. Když s ním nejsi šťastný/á, rozejdi se s ní/m.

2) Když se o tom nedozví, tak to přece nevadí. Hehe, to je dobré tohle. Vše, co se druhý nedoví, je legitimní a nevadí to, jako by se to ani nestalo. V tom případě by ani nevadilo, kdybych dejme tomu někoho lživě pomlouval za jeho zády- protože se o tom dotyčný nedoví (nebo nemá dozvědět). Kromě toho vždy, když spácháte nějaký zlý skutek, vždycky u toho někdo je- vy sami. A tak, když spácháte nevěru, odsuzujete sami sebe k doživotnímu soužití s nevěrníkem (podle Aristotela je toto důvod, proč je lépe být zavražděn než někoho sám zavraždit).
(VSUVKA: Když je tu nevěrník, který má bokovku, a ta bokovka ví, že je bokovka- tedy že je partner nevěrný- jak si může být jist, že mu to dotyčný neudělá později taky? Proč jednoduše neříct: "Hele, když mě máš tak rád, proč se nerozejdeš s tou současnou?" Pak by se ukázalo, jestli by mu dotyčný jako partner opravdu stál za to, ukázalo by se, jestli to s ním opravdu myslí vážně...)

3) Dobro a zlo je relativní. (pokud jste ateisti) Je. A to ti dává právo vědomě páchat druhému zlo?

4) Mě taky podváděli! Pak chápeš, jaké to je, být podvedený. Nebylo by lepší nepředávat tuhle zkušenost dál... ?

5) "Dřív,než budeš soudit můj život,obuj si moje boty a projdi moji cestu,projdi moji minulost,pociť moje slzy,zažij moji bolest, zažij moji radost, projdi roky,které jsem prošel já,zakopni na každém kameni,na kterém jsem zakopl já. Za každým vstaň a jdi dál,tak jako já. A až potom můžeš soudit moje chování." (zkopírováno z nějakého serveru o moudrech). Tohle je moje oblíbené. Určitě v něm něco moudrého je, ale řekl bych, že autor asi nechtěl, aby si ho brali do huby lidi, kteří si pak omlouvají svoje špatné chování. Navíc je ve dvou směrech problematické, protože za prvé- může se jím ohánět každý, tedy i já, který páchám zlo (prožij si můj život, pak mě suď), i druhý, který mě soudí- prožij si můj život, pochopíš, proč tě soudím- pak mě suď! A tak pořád dokolečka, uvízneme na mrtvém bodě a nelíp z toho nakonec bude mít ten, kdo se chová jako největší svině.
Za druhé z logiky toho moudra by možná bylo lepší, kdyby si ten, který dělá něco špatného, nejdřív řekl, že si prožije život TOHO DRUHÉHO, kterému se chystá spáchat špatnost. Pokud by to udělal, možná by pochopil i cizí bolest, nejen svou vlastní, a pak by měl možná chuť od té špatnosti ustoupit. Takže místo "udělám druhému špatnost, nesuďte mě, dokud si neprožijete můj život" by to bylo naopak "JÁ si prožiju život druhého a neudělám mu špatnost."

A většinou to neděláme, spíš naopak- to druzí dělají zlo, my děláme jen dobro a když někdy nááhodou děláme zlo, tak proto máme naprosto legitimní důvod. To ostatní jsou ti zmetci, kteří nepustí starou paní sednout v autobuse (když to neuděláme my, jsme prostě moc unavení a bolí nás nohy...). A tak dál.
To je právě ono, že nevěrný nemyslí na to, jak by se asi cítil jeho partner, kdyby o tom věděl- nebo, což je možná ještě horší, to ví, ale nevěrný je stejně. Na druhou stranu kdyby se to stalo JEMU samému... to už by v něm nějaké emoce probudilo.

O tom je vlastně celý tenhle elaborát. Jistě, nemůžu po ostatních jenom tak chtít, aby vyznávali stejné morální hodnoty jako já, ale rozčiluje mě, když ty "moje" vyznávají jenom na půl- tedy to pozitivní přijímají, to negativní, které s sebou to pozitivní nerozlučně nese, odmítají. Chtějí, aby s nimi bylo nějakým způsobem jednáno, a přitom tak s ostatními nejednají. Ale jakmile se provede něco špatného jim, tak to pak dupou a křičí, jak je svět nespravedlivý a hnusný, o stošest.
V případě nevěrných tak občas dochází k vyloženě směšným situacím, kdy nevěrník sám žárlí na některého ze svých partnerů.

Zkrátka když jde o nás samé, najednou jde do tuhého. Jako příklad z praxe bych uvedl jednoho týpka, kterýho teda osobně neznám, ale znal jsem ho jenom z webu z jednoho serveru pro muže (takový jak jsou tam auta, rvačky, pr0n, military věci atd.). A tenhle týpek vystupoval jako hroznej frajer a cynik, takových je na internetu spousta, zkrátka měl rádoby vtipný komentáře např. u videí, kde někdo přišel k vážnýmu úrazu, nebo i zemřel a tak. Prostě debil.
No a pak se tam od něj jednou objevilo video o tom, jak měl nějaký jeho blízký autonehodu- už nevím jak moc vážnou- a z něho byl rázem jiný člověk, humor ho tak nějak přešel a rozsekaný vraky aut už mu najednou nebyly moc k smíchu.
Když drobně pozměním jednu sloku z Krysaře, tak by se dalo říct, že:

Snadno se pro srandu u vína plane
a když pak opravdu něco se stane,
zavíraj ústa i největší rváči,
jiní pak utopí svý oči v pláči.

Každý je borec, když se jedná o věci, které se ho přímo nedotýkají. Ale jakmile jde do tuhýho a jde o ně samotné, najednou jim sklapne. Takoví lidi pak mají tendenci dupat a křičet a prosit nejvíc. A jestli někoho opravdu nesnáším, tak to jsou lidi, kteří se vysmívají bolesti druhých.

Vidíte, že tady tak trochu parafrázuju křesťanskou etiku (nebo si to aspoň myslím, zas tak křesťanství znalý nejsem). Mám křesťanskou etiku rád, právě proto, že je taková vzájemná, takový křesťan pak staví ostatní na stejnou úroveň jako sebe sama. Narozdíl od křesťanů si ale myslím, že to jde zvládnout i bez boha a nemyslím si, že bez boha by etika neměla smysl, že tam prostě bůh musí vždycky být. Žádný vyšší princip k ní podle mě potřeba není, já jsem k těmhle závěrům došel někdy ve 12, a to jsem o vyšších principech a ideách neměl žádný potuchy.

Jistě, jsme lidé, jsme nedokonalí, ale to přece neznamená, že si tím zase budeme omlouvat svoje špatnosti. To by mohl být bod číslo 6) (viz. výše). K tomuhle bych mohl přidat můj oblíbený díl z Cyanide and Happiness:

1) Podívejte, děti, to je Practical man! 2) Se superschopností tolerovat lidskou ne-mravnost a přijmout fakt, že lidé nikdy nebudou dokonalí!  3) POMOC! POMOC! Okrádají mě! 4) Díky bohu, Practical man! 5) ... 6) Practical maneeeeeeeeee???!!!
(nenapadlo mě jak přijatelně přeložit Parcital man :D Praktický muž zní divně...)

Víte, trochu mě vždycky rozhodí myšlenka, že např. máme docela přesnou představu o tom, co za barvy letos letí, jak si správně "in" zařídit byt atd. -je to určitě hrozně užitečné a super (vzít si lososovou k azurové?? Hrůza!!!), ale když se člověk začně ptát na etickou výchovu... všude ticho po pěšině. Tu by měla správně poskytnout rodina, ale jak ji může poskytnout, když o ní v nemálo rodinách pořádně nic neví?
Moje osobní zkušenost uvědomění si, že jsem asi víc křesťansky založený, než můj otec (který o sobě několikrát prohlásil, že nábožensky založený je) se stala někdy když mi bylo 18- to jsem mu vyprávěl, jak jsem vrátil prodavačce cca 150 Kč, o které by se okradla a on mi na to řekl, že jsem blbej a že jsem si ty peníze měl nechat.
A někdo takový by mi měl vykládat něco o etice? (Nenechte se mýlit, MÁM svého tátu rád). Zato stěžovat si na politiku a na korupci, to by mu šlo- stejně jako ostatním. Ale kde jinde byste chtěli začít než u sebe? Když bych byl schopný vzít si prachy, který mi nepatří, od prodavačky, která se sama ošidila- nebyl bych pak náhodou na podobné morální úrovni jako ti, kteří berou milionové úplatky... ?
Proto zastávám názor, že je Módní peklo prostor pro slepice, aby se měly kde vykvokat (no tak, dělám si srandu :D), zatímco to opravdu důležité, to, jak se člověk chová, to na první pohled patrné není. To se ukáže vždycky až za delší čas, v nějakém vztahu.

Mým úkolem a smyslem života je mimo jiné to, aby se můj život nestal bezhlavou šílenou honbou za štěstím, chlastem, sexem, chlebíčkama a slávou, abych nebyl jako někteří mí známí, kteří jsou v tomto ohledu jako děti (JÁ CHCI! JÁ CHCI! JÁ MÁM NÁROK!! JÁ CHCI! DEJ MI!) a nejsou skutečně dospělí. Souvisí to s naší supr čupr dobou, kdy obdivujeme slavné a bohaté a... Ale to by bylo asi na jiný článek, už tak jsem se rozkecal až moc.
Snad jenom ještě zmíním, že si právě cením těch lidí, kteří se zajímají i o druhé, myslí na druhé, neříkají "jsem takový jaký jsem a komu se to nelíbí, ať si trhne nohou", kteří mají určitý etický systém a nezastávají názor, že když je pro ně něco dobré, mají nezpochybnitelné právo to učinit. Cením si těch, kteří "dokážou skládat účty ze sebe samého", jak píše Patočka ve své Filozofii výchovy.
Několik takových lidí skutečně ještě znám.

Na závěr zopakuju to, co jsem psal v úvodu, že já sám nejsem dokonalý, nechci se vyvyšovat, nemám patent na rozum ani na pravdu, nemyslím si o sobě, že půjdu do nebe (jestli nějaký existuje). Jenom jsem se chtěl podělit o několik myšlenek, který se mi honily hlavou, o tématu, které se týká každého, vyjma těch, kteří žijí celý život bez osobnějšího kontaktu s dalšími lidmi. Je to o způsobu života, empatii, sebekontroly, svědomí- a stačí k tomu prostě a jednoduše připustit ostatním stejná práva, které přisuzuje člověk sám sobě.

Boj se zlem se přesunul, už nemůžeme určit nějakého vnějšího nepřítele, se kterým můžeme jít do války a tam hrdinně padnout- už jen proto, že si řada lidí uvědomuje, že ani jejich vlastní strana nemusí být nutně ta správná. Zlo se přemístilo a místo velkých hrdinských činů má dnes člověk možnost konat jen menší hrdinské skutky. Jsou sice menší, zato jich může být mnohem mnohem víc- a o to jsou právě náročnější a vyčerpávající.
Hrdinové v mém pojetí jsou pak ti, kteří se nenechají převálcovat každodenností, nepodlehnou cynismu, skepsi a negativismu a nerezignují na morální hodnoty, na celkový smysl. Boj se zlem se přesunul- a možná že to tak bylo vždycky- do niter nás samých, jenom tam můžeme vyhrávat ta největší vítězství, jaká vůbec lze, proti těm největším nepřátelům, jací mohou být- proti nám samým. Tohle je podle mě ten nejlepší způsob, jakým může člověk dát svému životu smysl.
Každý může být hrdina.

Ďábel je tu vždy. Naším úkolem je zabránit mu, aby se rozpínal. A to hlavně v nás.