"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

imperatrice: Když to je těžký... Každej máme jinej život, jinej osud, jiný úkoly a od toho se asi odvíjí i ten smysl. A ten smysl není jen jedna věc, ale celej soubor. A taky je v každým věku ten smysl trochu jinej. Třeba mně jde teď o svobodu. Osvobodit se od strachů, nadbytečných vnitřních limitů, nelpět tolik na věcech, sebrat odvahu, trochu se rozlítnout. Nevím, jak na to, ale já na to přijdu. Je to aktuální úkol mých dní, týdnů a asi i let. BTW tím, že to sem takhle otevřeně píšu, právě aktivně bojuju proti těm limitům.

Ale to užívání, slovo, který nemáš rád, já vím.. Ale to užívání já k životu prostě potřebuju a bez něj bych v životě smysl neviděla. Je to pro mě zcela nepostradatelnej díl z toho souboru smyslů života. Každej den na to potřebuju spoustu hodin a když vím, že mi bude něco z těch hodin ukrojeno, šijou se mnou všichni čerti! Vím, že píšeš, že si taky dopřáváš, ale chápu to dobře, že v tom nevidíš smysl života? Já jo! Jeden VELKEJ díl z toho souboru. Ale jde o to, že JÁ. Já, v mým životě, kde můj soubor vypadá jinak než tvůj.