"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

ladyalisell: Tvůj článek mě přiměl zamyslet se nad smyslem mého života... přiznám se, nic jsem nevymyslela - nemyslím to tak, že bych neměla žádný stanovený cíl (ten mám, myslím, že bez něj to občas prostě nejde), ale spíš mi jde o to, že bychom se třeba ani neměli snažit na to naše "poslání" přijít. A třeba ani žádné poslání nemáme... co my víme???
Víš, pravda, nevěřím v Boha, ale myslím, že když už tu jednou jsme, tak možná jen tak - třeba se "někdo" (kdo?) nudil a řekl si, tak teď vytvořím nějaké organismy, které budou schopny samostatně přemýšlet. Uvidíme, co z toho bude dál... (btw, pokud to tak je - a já jsem přesvědčená, že není - tak se ten kdosi musí teď dost tahat za vlasy, když vidí, jak si tu planetu ničíme...)
Ale nakonec... myslím, že existují určité věci, které bychom se neměli snažit zjistit, měly by pro nás zůstat utajené... taková malá Pandořina skřínka tajemství, a tam ten smysl života svým způsovem určitě patří...