"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Meč jako pokřtěný katolík, to je vážně dost hustěkrutopřísný...!
Já z katolického prostředí vzešla a dlouho jsem si myslela, že jsem nábožensky založená. Dnes ale vidím, že je velký rozdíl mezi rovinou náboženskou a duchovní. Vždycky jsem v křesťanství hledala tu druhou - a v tom mě pořád znova zklamávalo. Přitom rabi Jošua byl duchovní učitel, a jaký! Jen kdyby ho jeho následovníci, jak už je to tak v lidské povaze, nezačali časem uctívat. Podle Richarda Rohra (už jsem tu o něm psala) je jádro pudla právě v tom. Kolikrát si říkám, není-li všechna ta křesťanská starost o spásu, snaha nerozzlobit si B-a, zabezpečit se modlitbami a posvátnými úkony, zaštítit se křížem... vlastně jen jakási magie v křesťanském hávu? Rozhodně je původnímu Jošuovu poselství na hony vzdálená. Ale přitom o to (mi) tu právě jde: o jádro, ducha tohoto (a každého jiného duchovního) poselství, ono srdce smyslu, k němuž mají přístup všichni (bez ohledu na to, jakou víru vyznávají), a které přesto zůstává skryté.