Zlomenymec | Tik, ťak

Ne, teď nemám na mysli ty maličké kapsličky, které osvěží dech (a mají jen 2 kalorie! :D).

Já za to nemůžu, ale v poslední době se prostě probírám takovými (psanými) díly, že na smrt prostě myslet musím. Ne v tom morbidním slova smyslu  jak to mívají ve zvyku dekadenti, ale spíš v podobě jisté... fascinace? O_o To taky není to pravé. Spíš uvědomění si své vlastní konečnosti, smrtelnosti. Toho, že tu jednou nebudu. To je prostě hrozně... zajímavé!

Člověk má zkrátka na světě jen omezený čas, to je jasný. A jak s tímhle časem naloží je čistě na něm. A s tímhle já mám problém. Neustále se snažím být šťastný, ale cítím, že se mi to zoufale nedaří a jak to tak vidím, ani v blízké budoucnosti se nějaký větší zvrat konat nebude. Není to ani tak o tom, kým jsem a co dělám, ale jak ke světu vůbec přistupuju.
*povzdech*
Asi bych to měl vysvětlit na konkrétním příkladě, abyste viděli o čem mluvím.
Tak tedy, víte jak jsou taková ta hesla "žij okamžikem" a podobně? Tak vlastně o tom to celé je. Člověk se- v dnešním světě to platí dvojnásobně- prostě pořád žene za šťastnou budoucností. Až budu mít maturitu, budu za vodou. Až budu mít titul, budu za vodou a budu si užívat. Až budu mít práci, budu za vodou a budu si užívat. Až budu mít rodinu, budu za vodou a budu si užívat. Až budou děti odstěhovaný pryč, budu za vodou a budu si užívat. Až půjdu do důchodu, budu za vodou a budu si užívat.
Takhle se dá prožít celý život.
V budoucnosti.
S pohledem upřeným tam někam daleko za obzor, kde na mě čeká ta světlá budoucnost.
Jenže ta světlá budoucnost nikdy nepřijde. Tedy nepřijde V BUDOUCNU. Ledaže bych si ji udělal tady a teď.
A nedávno mi to došlo- resp. došlo mi to právě dneska. Víte, když jsem doma, tak toho moc do školy nenadělám. Tedy ne v době, kdy mě termíny ještě nepálí. Prostě si říkám- času dost, to se pak nějak zvládne. A koukám si na filmy, hraju hry, čtu si, cvičím, chodím na tréninky a na výstavy (i s rodiči, to jsou vždycky zážitky :D), jako by se nechumelilo a jako by se mi ta práce nehromadila.
A pak mám přirozeně (?) výčitky svědomí.
Že nic nedělám. Že nejsem vzorný student. Že se flákám. Že to takhle nikam nedotáhnu. Že si nedokážu poručit. A tak dál a tak dál.
JENŽE!

Je tohle opravdu něco, za co bych se měl pranýřovat? Není to PRÁVĚ NAOPAK žití v té mé VYSNĚNÉ podobě- ne s pohledem upřeným někam do dálky za obzor, ale právě TADY A TEĎ, bez toho přesahu do "šťastné" budoucnosti? Není to, jak se říká, užívání si života?

Ale pak si vždycky vybavím typického mladého... občana, který nedělá nic jiného než že se baví (stejně jako já) (ale baví se jinak- chlastá, sexuje, chlastá...) a rázem si nejsem tak docela jistý, jestli je to ta správná cesta. Nestává se ze mě pak právě ten, kým svým způsobem opovrhuju?

No a o tom to vlastně celé je, to moje věčné dilema- jak být šťastný a přitom nebýt okolím(= hlavně rodinou) považován za nulu. Perls v učebnici gestalt psychologie na to má celkem svérázný názor (ale rozebírat ho tady nebudu, na to jsem toho od něj četl málo a nevím, jestli to chápu správně), ale člověk, který mě v téhle otázce hodně ovlivňuje, je Epikuros.
Určitě všichni znáte, známá je hlavně ta jeho úvaha "když jsem tu já, není tu smrt, když je tu smrt, nejsem tu já- smrti se tedy není třeba bát," která má HLAVNĚ terapeutický význam. Musím si toho od něj přečíst víc, ten jeho postoj "nejlepší co člověk může (a měl by!) udělat, je zbavit se všech starostí a v klidu si v Zahradě přemýšlet" mě prostě hrozně láká a jsem schopen se s ním dost ztotožnit.
Teď ale jak na to, že. Tady je právě ten spor s vnější realitou, jak by řekl psycholog :D
Jak mám tyhle dva přístupy sakra skloubit dohromady? Možná je to "užívání si" jenom JEDEN ze způsobů, jak se dá život užívat a žít TADY A TEĎ? Tedy že užívat si lze i nepříjemné věci? Něco takového Epikuros zmiňuje... o tomhle se budu muset rozkecat někdy víc v budoucnu, jestli si na to vzpomenu :D

Tak, a teď zpátky k tomu názvu. Trošku jsem totiž odbočil.
Tik, ťak je krátké video z Univerzity Emory a pojednává právě o někom, kdo žije tady a teď. Víc vám k tomu neřeknu, dokud se na to nepodíváte:

(kdo by měl problémy s inglištinou, nechť se na video podívá zde)

...

NEJDŘÍV SE PODÍVEJTE NA VIDEO, PAK ČTĚTE DÁL

...

Takhle by člověk asi žil, kdyby měl žít SKUTEČNĚ tady a teď. Kdyby věděl, že za 5 minut umře. Nebo spíš kdyby žil s představou, že může umřít opravdu kdykoliv. Kdyby tu myšlenku vzal vážně a žil s ní a byl by to základní atribut jeho života. Že může kdykoliv co nevidět umřít.
Dalo by se tak žít? "Dotáhnul" by to takový člověk někam? Žil by "lepší" život? Kvalitnější? Opravdovější? Upřímnější?
Musím o tom trochu popřemýšlet.
Můj největší hřích z těch jmenovaných je asi zbabělost. Lhostejnost se snažím odbourávat kudy chodím, snažím se zajímat o druhé (i cizí) a nechovat se jako by byli vzduch. Lenost je asi taky problém (viz. výše), chamtivost tak v mezích (občas na nějaký dobročinný účely přispěju, tak normálně), reputace, hm, nevím, asi ani ne. Myslím.
Jó, ta zbabělost, ta se mnou cvičí. Znám pár lidí, kterým bych fakt pěkně od plic řekl, co si o nich myslím, ale vím, že to neudělám (někteří nejsou cizí... nebojte, pokud vím, žádný z nich blog nemá, takže jste z obliga :D). =/ Hm. A nevím jestli to je dobře nebo špatně, jestli to je tím, že si nejsem jistý nakolik by to komu pomohlo (má to vůbec pomáhat?) a nebo je to tou zbabělostí.
Je to těžké. O tomhle budu muset taky trochu víc popřemýšlet.




Krásný, úplně dokonalý příklad klasické povrchní reakce na tohle video bylo od jedné osoby, které jsem tohle video poslal, a dotyčná osoba se úplně rozplývala nad tím, jak je to dojemný, jak se omlouvá mámě za to, že se k ní choval hnusně a tak... a přitom naprosto bezpečně vím, že ta dotyčná osoba se chová ke svým rodičům taky hnusně. To je tak, když po člověkovi myšlenka jenom sklouzne. A čím prostší myšlenka, tím větší šance, že prostě steče jako voda.
Takže vás prosím, zkuste se nad tím videem aspoň zamyslet. Zamyslet se, položit si pár otázek a najít k nim odpovědi, nemusíte se hned od základu měnit :D Co mě ale fakt nehorázně štve, jsou zmínění lidi, kteří se nad tím rozplývají, a přitom... no, darmo mluvit.

Dobrou noc :)