"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

maydayberry®svetu.cz: Náhodou jsem sem zabloudila, jestli jsi náhodou neodpověděl, takže se omlouvám za pozdní sdělení (taky nemám teď moc času).
Ehm ... jak bych to řekla, abych nikoho nepohoršila, nejspíš nějak slušně ...
Začalo to vlastně už u V. To byl takový první výkřik do tmy, že jsem překonala svojí šílenou zbabělost a řekla mu, jak o něm smýšlím (to, že po vyznání mých citů prchnul, nechme stranou).
Pak jsem poznala noční život, kde se nehrálo na to, kdo se s kým jak dlouho zná. Sedíš u jednoho stolu, tak se prostě bavíš. Pak mi to postupně začalo připadat normální i za střízliva, až jsem tam, kde jsem teď.
Pak přišel M. A já nechtěla, aby taky zdrhnul, tak jsem mluvila možná AŽ moc "ne-zbaběle". A vyšlo to.
Další ožehavá zkouška byl pohovor u přijímaček, tzn. mluvit s komisí normálně a nepřetvařovat se. Nakonec jsem je ještě rozesmála, ale vůbec si nepamatuju, jak - teď by se mi to docela hodilo.
Teď si (ale fakt občas) musím dávat pozor na opačnej extrém, to znamená - když vidim hezkýho kluka/chlapa s Pohledem, zajímavými rysy a podobně (klidně i holku/ženskou, ale tam to neni tak krutý), nesmím je přemlouvat k návštěvě ateliéru a focení/malování. Buď to udělám až budu akademický malíř anebo až nebudu mít na chleba
Yours faithfully,
M.