"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

imperatrice: *bledne* Já jsem ImperatRice (a imperatris se chci oproti pravidlům francouzský výslovnosti číst)!

*barva se vrací* A budu si řikat, co chci. Na reálnej svět ti vůbec nešahám. To ty mi říkáš "neřikej". Budu říkat, když to tak je - těším se z bohatství mýho druhýho světa a hodně mi dává. Dávám mu velkou váhu i důležitost. Hranice mezi mými světy je dost rozmazaná, místy dokonce smazaná. Tohle jsem prostě já, v celý svý originalitě! Beru to celý jinak než ty, to je evidentní a asi se nedomluvíme. Já si nepotřebuju tyhle věci logicky vysvětlovat nebo je odiskutovávat. Beru je tak, jak jsou a jakýpak teórie? Jakýpak "neřikej"?

Definitivně: jsem mladá a moje smrt mě aktuálně fakt nezajímá. Proč říkáš - nemůžeš smrt vypustit? Proč bych nemohla? Chci! Vůbec mě štve všechno "měla bys" nebo "musíš" nebo "nesmíš, nemůžeš". Hele, zase je to jen o slovíčkaření. Ano, uvědomuju si smrt (abys byl spokojenej), ALE teď se jí nezabývám, nezajímá mě, nazdar. Daleko víc se zabývám možnou smrtí druhých, těch blízkých.

Ad ta teorie: jo, pere se to ve mně, ale to by bylo opět na dlouhý (dvoukilometrový) lokte.

Hm, zní to celý ode mě pěkně ostře, ale není to úplně tak. Psala jsem to a mluvím k tobě v zásadě vlídným tónem, tak to tak i čti.