"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Nevím jak Meč, ale já stavím výš dobrý život než ten šťastný (čímž nechci říct, že bych po štěstí netoužila, jako každý). A dobrý život vnímám jako život v souladu, v propojení, v nikdy nekončícím hledání toho, kam napřít (byť i skromné) síly. Už pro všechno to utrpení, které kolem sebe vidím, o kterém se dovídám, nemůžu věřit, že by vezdejší štěstí bylo tou konečnou hodnotou. Nemůžu věřit, že všichni ti, kteří museli (někdy tak nepředstavitelně) trpět, nenaplnili svůj život smyslem. Určitě ano! Ale jak ho odkrýt? Viktor Frankl ve své knížce "A přesto říci životu ano" píše o tom, že otázka, jaký smysl má náš život, je otázka pro nás: nemáme si ji klást, ale svým životem na ni odpovědět/odpovídat. V tom vidím právě podstatu toho, co otřepaně nazývám "dobrým životem": odpovídat, pořád odpovídat. Meči?