"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Moc se mi líbí, Meči, ty své sebe(zpyty) . Mám pocit, že to je úplný základ, i kdyby člověk hned na nic nepřišel. Jenom žádné "recepty" na štěstí! Člověk (aspoň je-li tvého založení) bude vždycky hledat v první řadě smysl, onen "uzel, který svazuje věci". A nevypadá to, že je smyslem života být šťastný. Ale mám pocit, že pokud něco jako štěstí můžeme zažít (tady a teď), tak právě když něco z toho skrytého přediva zahlédneme a můžeme si říct: je to přece jen krásné, jen si tu tak sedět a pít kávu/dívat se takhle do koruny stromu/zalenošit si mezi učením!