"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

monuminous: Mám hodně podobný pohled jako ty, Meči, jen bych neřekla, že "určitými částmi v osobě druhého člověka opovrhujeme", i když tuším, že jde jen o nešikovné vyjádření. Ne že by se na tom druhém nenašly věci, které nám vadí, ale když mám někoho ráda, nedělím jeho osobnost na "dobré" a "horší" části. Jednou jsem si ho vybrala/zamilovala se (čímž nemyslím ani tak nějakou chemickou reakci v mozku, jako spíš odhalení jeho bytostné hodnoty), a tím se odstartovalo něco, co pořád trvá: poutají tě k němu tisícerá drobná vlákýnka, která se pořád vytvářejí, jak jste spolu. Tak se láska, po dvaceti letech manželství, jeví mně.