nebozka: No. . . V mém případě zaláskování číslo jedna dopadlo neslavně, ježto se ukázalo, že ten člověk (možná aniž by to věděl) byl nakonec úplně jiný, než jakým se zdál být. Průser byl v tom, že jsem se do něj strašně zamilovala a odmítala jsem si připustit, že TOHLE jsem nikdy nechtěla. Měla jsem pocit, že jsem našla středobod svýho žití, že se mám pro koho rozdávat a pro koho tu být. On mi tvrdil totéž, ale vůbec se tak nechoval. Všechno jsem mu odpouštěla, přestože mě to trápilo, říkala jsem si, že nic není ideální a ani nikdy nebude. Poslední kapkou bylo, když jedné holce vypisoval na FB, že je krásná, místo aby se zajímal, jestli jsem v té Vídni ještě naživu. Byla to drobnost, jedna z drobností, který mě postupně zasypávaly a já jsem se potřebovala nadechnout.
To, co následovalo, bylo hrozný. Říkala jsem si, že už mě nikdo nebude mít rád, že to bude pořád stejný. Pochybnosti mám tak nějak doteď. Ale aspoň jsem se poučila a teď už (snad) vím, jak by vztah měl a neměl vypadat.
No a číslo tři - i když se nedá moc mluvit o skutečné lásce/vztahu. Bylo mi čtrnáct, jemu patnáct, byl to bratrancův kamarád a chtěl být parapsychologem. Ráda vzpomínám na to, jak jsme chodili ke koním a povídali si o knížkách (a parapsychologii).
No a když už jsem se tak rozepsala, tak zmíním i svoje rodiče. Potkali se v knihovně, oba vystudovaní biologové. Oba byli trochu jiní, prostě nepatřili k typickým zástupcům mladistvých té doby. Přijde mi strašně hezký, že se doteď mají rádi, dávají si to najevo, jsou tu jeden pro druhého, i když se samozřejmě hádají kvůli prádlu a tak podobně. Taky bych to chtěla zažít.