Mečónom (Rašómon)

Znáte japonský film od Akiry Kurosawy Rašómon? Zápletka se točí kolem vraždy a výslechu třech zúčastněných: vraha, manželky zavražděného a následně (za pomoci média) samotného mrtvého. Síla filmu spočívá v tom, že všichni tři vypráví naprosto protichůdné příběhy - toho, co se opravdu stalo, se dobrat prostě nelze. Lidi zkrátka lžou.

Občas si na ten film vzpomenu a dostanu chuť se na něj podívat znovu, stává se mi to hlavně v případech, kdy se mi děje něco podobného v reálu. Konkrétně když slyším telefonicky stejnou událost vyprávěnou od své maminky a od svého bratra. Typicky je to něco jako:
Maminka: On na mě zase bezdůvodně vyletěl!
Brácha: Mamka se na mě zase bezdůvodně naštvala, chtěl jsem jí jen o něco v klidu požádat.

Vtipné je, že brácha opravdu umí vyletět a neumí být moc diplomatický, zvlášť směrem k mamce. A mamka má zase tendence být vztahovačná a zbytečně ublížená (podobné rysy ale vnímám třeba u svých kolegyních v práci).

Jak se z toho potom vymotat...

Teď stojím před podobným hlavolamem. Hlavní roli v něm hraje můj brácha, jeho svatba a následná oslava, rodiče jeho nevěsty, moje mamka, auto a náš pes.

Novomanželé původně svatbu a oslavu moc řešit nechtěli, jenže nakonec podlehli, protože by nevěstina matka (bratrova Tchyně) byla na ně naštvaná. Tchyně v jejich rodině působí jako nejvyšší autorita, není moc vřelá, milá, natož spravedlivá. Diplomaticky řečeno. Já bych o ní prostě řekl, že je to arogantní omezená kráva, podle toho, co jsem slyšel od bráchy. A tam už bohužel moc žádný prostor pro interpretaci není - ty věci, co ona dokáže říct své dceři, to je opravdu hustý.

Dále tu mám moji maminku a našeho pejska. Víte, náš (v pořadí už třetí) pejsek je fakt zlatíčko. Jsem rád, že ho mamka s otčímem doma mají. Problém je v tom, že už je starší a má slabé srdíčko (veterinárně ověřeno). Navíc je docela plachý a bázlivý, takže ho vyděsí např. projíždějící motorka.

Další aktér příběhu je rodinné auto, které si původně koupil brácha, pak ho rodičům prodal, ale nyní si ho pravidelně půjčuje. Nové auto si chce koupit, ale trvá mu to už skoro rok.

No a nakonec tu máme svatební oslavu, která se bude konat tuto sobotu. Bude to v cizí Vesnici, kam se moje Maminka, pejsek, Otčím, já a moje Milá musíme nějak dopravit.

A teď začíná ta pravá zábava.
 

Pejsek MUSĺ cestovat autem. V autobuse nebo ve vlaku by byl stresovaný. V autě ideálně MUSĺ být připoutaný, v nejhorším případě bude muset sedět na zemi (což je od něj veliká oběť, protože je zvyklý dívat se z okna).

Naše AUTO si půjčí brácha, který bude ten den fungovat jako řidič. Nevím konkrétně, jak je to naplánováno, jenom vím, že maminku VELMI pobouřil jeho návrh, že by jeli autobusem/vlakem ("Tak my máme auto a pojedeme vlakem?? A co Pejsek, jak ten by to PROBOHA zvládl???")

Mamince vadí taky to, že se brácha už na to půjčení ani neptá - tak nějak automaticky se předpokládá, že má prostě auto k dispozici. Zatímco k rodině od Tchyně by si nic podobného nedovolili. Taky je Mamka ublížená, že rodině od Tchyně prochází mnohem víc věcí. Že například mohli zaplatit svatební hostinu, zatímco maminka nemohla (ano, maminka bere nemožnost zaplatit svatební hostinu jako křivdu). ONI mohli dát svatební dar, Maminka nemohla (mám pocit, že to nemohla ani Tchyně, ale rozhodla se přání novomanželů ignorovat, jak je jejím zvykem). Atd. atd. atd.

Maminka má pravdu - k ní si "dovolují" opravdu mnohem víc než k té jejich rodině. Jenže brácha tam taky hodně nerad jezdí, není tam tak pohodová atmosféra jako u ní.

Ani brácha s nevěstou vlastně tuhle akci vůbec nechtěli - brácha se těší, až bude konečně po všem. Mamka se tam těšila, ale s tím řešením všeho ostatního a jejím naštváním se tam pomalu těšit přestává. Vidím to tak, že si prostě minimálně brácha bude muset trochu dupnout. Jinak je Tchyně tchyňovitá bude kontrolovat čím dál tím víc.

Já sám nemám ani řidičák, ani auto, takže bohůmžel bráchovi v tomto směru moc nepomůžu. Naopak, jsem další přítěž. Tak jsem aspoň navrhl, že bych se s Milou dostal do nejbližšího města, kousek od té Vesnice, kde se ta superakce bude konat, a že by pro nás jenom někdo přijel.

Nakonec to asi dopadne tak, že se já a Milá v sobotu přesuneme k Mamce, Otčímovi a Pejskovi, brácha nás všechny naloží (Pes bude muset být na zemi!!!) a odveze do Vesnice a zpátky nás možná hodí do Města nějaký bratránek, odkud asi pojedeme taxíkem. Takhle to aspoň plánuje brácha, ale to ještě neví, že Maminka plánuje Auto na konci akce zrekvírovat s tím, že nás domů odveze Otčím, který se pak vrátí zpátky a pojede domů vlakem... nebo já nevím... řeším to už tři dny a začínám se v tom trochu ztrácet. Navíc ještě moje Milá potřebuje v neděli jet za svou babičkou, kde by pár dní byla, takže chce vědět, jestli si s sebou má brát pracovní notebook nebo ne. Vše bude záviset na tom, jak a kam v tu sobotu večer dojedeme.

A já to nevím, dva dny před konáním akce vlastně vůbec nevím, jak to celé bude.

Vícenásobný mistr republiky v zevlování

On to vlastně celé komplikuje jenom ten náš Pes, protože jinak bychom se tam v pohodě dostali po naší ose. Že by byl doma sám? Neexistuje. Že by ho přišla pohlídat sousedka (která se občas staví)? Vůbec. Že by zůstal někdo z nás doma a hlídal ho? To by zas frflal brácha/nevěsta/Tchyně...

Upřímně, moc se tam netěším, ale to je asi z kontextu patrné. Na svatbě mi rodina Nevěsty k srdci moc nepřirostla, vřelá byla vlastně jenom jedna Babička. Všiml jsem si, že Tchyně ve svatební den své dcery neřekla vlastně nic hezkého. Heh.

Chápu mamku, která by se pro ostatní rozkrájela a má pocit, že to brácha a spol. dostatečně neoceňují a berou jako samozřejmost. Chápu bráchu a spol., že nechtějí, aby se jim mamka do věcí pletla. Nechápu bráchu a spol., že si nezjednají pořádek u Tchyně. Nechápu mamku, že nedokáže nechat Psa půl dne doma samotného/se sousedkou...

Do toho bude moje Milá možná nemocná, protože se včera málo oblékla a čekala někde 18 minut na autobus (přitom mohla jít do tepla do obchodního centra, které bylo kousek od zastávky). Takže to zase bude přecházet... ale snažím se být nad věcí a smířit se s tím, že ostatní můžu ovlivnit jen do určité míry. Musím si znovu přečíst své výpisky o stoicismu, ty by mi v tomto směru mohly dost pomoct.