Vlastní bydlení II: Hledání, hledání

Kritéria pro hledání našeho idálního bytu byla následující: 2+1, v Praze, maximálně 5. patro (Milá má neskutečný strach z výšek), s výtahem, ne v přízemí, dobrá dostupnost do centra, nesmí tam být hluk z ulice, ale MHD musí fungovat, osobní vlastnictví, bez nájemníka se smlouvou na dobu neurčitou.

Zejména ten požadavek na dobrou MHD obslužnost a minimální hluk z ulice se ukázal být dosti limitující. Takových bytů jsme viděli opravdu málo - přecejenom když někde máte dobrou MHD, dá se čekat, že tam bude docela ruch. V minulém bytě jsme měli byt s okny do vnitrobloku, takže tramvajová zastávka přímo před bytem nevadila.

Další požadavky taky byly často kamenem úrazu. Říkal jsem si, co všechno jsou schopní realiťáci prodat jako ideální byt, přičemž skutečnost má k ideálu dost daleko. Vždycky ten byt dokázali tak hezky nafotit, šmejdi, a když tam člověk přišel, tak ho naděje rychle přešla. Vzpomínám hlavně na podkrovní byty, konkrétně jeden, který se z fotek zdál krásně prostorný, přitom jsme v něm měli oba pocit stísněnosti. A to oba měříme 170cm.

Jiný špek, který stojí za zmínku, byl byt, kde se měly provádět revoluční zásadní stavební úpravy. Realiťák nám to prodával jako skvělou příležitost, že prý nikdy nic takového neviděl - v plánu bylo totiž v bytě zrušit všechny balkony, zbourat zdi od balkonů a postavit je znovu v místě, kde byl konec balkonů. Jinými slovy se zruší balkony a balkonová plocha se nově opět zastaví bytem. Tato skvělá stavební úprava byla naplánovaná někdy na listopad. Jinými slovy si koupíte byt, do kterého nemá smysl se půl roku stěhovat ani tam nic dělat, protože budete čekat na to, až vám v listopadu zbourají stěny a budou vám tam stavět znovu zeď...

Dohromady jsme za ten skoro rok prošli asi 85 bytů, možná trochu víc. Vím to přesně, protože jsem měl na skoro každé prohlídce svůj sešítek, do kterého jsem si zapisoval odpovědi na své všetečné dotazy. Je cena včetně provize realitce? Můžu si vyfotit stupačky? Jak je to s elektřinou? Kdy byl byt rekonstruován? Kolik se platí poplatky? Atd.

Ještě jsem si u každého bytu, u kterého jsme měli dobrý pocit, vyhlédl nějakého náhodného kolemjdoucího, kterého jsem se ptal, jak se tam bydlí. Musím říct, že si nevzpomínám na případ, kdy by mě někdo poslal do háje - lidi mi vždycky odpovídali, někdo řekl, že je to tak normální bydlení, jiní měli tendenci lokalitu chválit... 

Kuriózní situaci jsem v tomto směru zažil u jednoho bytu, u kterého jsme dost váhali, jestli ho nevzít. Zeptal jsem se tedy na ulici jedné paní, jak se jí tam bydlí. A paní spustila, že naprosto příšerně, že je to tam hnusný (to nám právě nepřišlo), že tam jezdí hodně aut, jsou tam hluční psi, kteří pořád štěkají, nikde nic není, Albert je špinavej a není tam žádná pořádná obslužnost. Jó, to za komunistů... tak to nám trochu vzalo vítr z plachet, paní se očividně chtěla přestěhovat do nějaké jiné lokality (už nevím přesně kam), kterou nám naopak vychvalovala do nebes.

Byt jsme ale nakonec nevzali, protože měl docela malé pokoje. A takhle to šlo pořád dokola. Nemohli jsme pořádně v týdnu nic plánovat (cvičení, návštěvy), protože byla velká šance, že tam budeme mít nějakou prohlídku. Vždycky se zdálo, že ten byt bude fajn, nakonec se ale ukázalo, že je tam nějaký zásadní problém. Třeba v jednom případě byla hned vedle bytu naprosto vybydlená bývalá poliklinika, která přímo lákala k tomu, aby si tam šel člověk něco šlehnout.

A tak to byl pořád dokola takový koloběh prohlídek a odmítání. Musím říct, že mně se z těch bytů líbily tak zhruba 3 - 4. U nich jsem si říkal, že by to stálo za to, jenže Milá byla jiného názoru. Že je tam špatná MHD doprava, takže nákupy budeme muset táhnout 500 metrů ze zastávky. Že se jí tam nelíbí. Že je špatný výhled do okolí. Že je tam hluk. Atd.

Blbý přitom bylo, že jsme vyloženě viděli, jak jdou ty ceny bytů postupně nahoru. Za ten skoro rok se zvedly opravdu dost (teda aspoň v Praze). Takže tam byl trochu tlak, že čím dřív to budeme mít vyřízené, tím finančně líp - jenže pak do toho přítelkyně vždycky hodila vidle a bylo to v háji.

Moje protiargumenty moc velkou účinnost neměly ("Ten byt je tam velkej, že si koupíme elektrokolo, které budeme moct mít doma a nákupy budeme vozit na něm!"). A tak mě to postupně po těch cca 10 měsících přestávalo bavit čím dál tím víc a říkal jsem si, proč na ty prohlídky sakra vůbec chodím. Ke konci už jsem měl fakt chuť Milé říct, ať tam chodí sama a něco vybere, že jí věřím, že vybere něco hezkého. K tomu naštěstí nakonec nedošlo.

Měli jsme se stěhovat na konci září, jenže kvůli celkové rekonstrukci celého baráku nám majitel nabídl, že bychom mohli zůstat do konce listopadu. Nakonec jsme toho využili.Jenže to mělo háček, protože v září nám odstranili všechna topení. A vyměnili okna. Což bylo super, to bych nikdy nevěřil, kolik taková výměna oken dokáže nadělat bordelu. Taky jsme měli asi 2 měsíce zatemněná okna, to bylo taky dobrý. Více zde: http://zlomenymec.pise.cz/811-tento-zpusob-dovolene.html

Na dovolené v zahraničí jsme nikde nebyli, jenom pár dní v Tanvaldu (ale tam to bylo hezké). Rekvalifikaci jsem nakonec zvládl.

No a pak se přiblížil konec listopadu a Mečoun musel řešit stěhování. Stěhování by bylo docela fajn, kdybychom neměli tolik věcí. Když jsem bydlel sám, byl jsem zvyklý mít určité množství věcí, které jsem v případě nouze mohl vzít do 2 zavazadel a jít (jako když jsem se stěhoval k Milé). Jenže spolubydlením mi Milá nakupovala věci. Docela dost věcí. Ne že bych byl proti tomu, ale mělo to pár nevýhod:

1) Ani ten předchozí byt nebyl nafukovací. Měl jsem tolik triček, že když byla vyžehlená, nevešla se do šuplíků. Takže jsem musel naučeným pohybem vyndat šuplík, druhou rukou stisknout trička, aby se nerozházela, vzít si tričko, které bylo úplně nahoře, zase trička zaplácnout a šuplík zavřít.

2) Nemám přehled o tom, co všechno vlastně mám. Když mám patery kalhoty, stejně nosím jenom jedny, takže na ty další 4 zapomenu.

3) Měli jsme imrvére plné šuplíky, koš na prádlo a patro zaházené nevyžehlenými věcmi. Mám to někde vyfocené, ale dávat to sem radši nebudu :D V praxi to vypadalo tak, že jsem šel do skříně pro tašku a spadl na mě fén. Přítelkyně se ráda vydává za minimalistku, ale minimalismus znamená, že máte málo věcí. Ne že jich máte mrtě moc a jenom je zaházíte všude možně, aby nebyly vidět.

Tím chci říct hlavně to, že zabalit celý byt bylo opravdu... náročné. Stěhovali jsme se (kde bydlíme doteď) do malého 1+1., přičemž kuchyň má zhruba 2,5 metrů čtverečních (ale je v ní okno, takže se to bere jako samostatná místnost). Z toho samozřejmě plynul očividný problém: KAM SAKRA DÁME VŠECHNY TY VĚCI?

Inu, museli jsme hodně přemýšlet, co si vezmeme s sebou do malého bytu a co necháme ve skladu stěhovací firmy. A těch věcí bylo opravdu HODNĚ. Mám Milou vyfocenou, jak nešťastně sedí v kuchyni během stěhování a má studem ruce v dlaních, jak se stydí za to, KOLIK má věcí. Třeba boty. Na co proboha ženská potřebuje 27 párů bot???

Nakonec jsme se teda přestěhovali. Měli jsme tolik věcí, že stěhováci museli jet nadvakrát :D Nebyli z toho moc nadšení, kucí jedni svalnatí, ale co se dalo dělat.

Zajímavé je, že tu bydlíme už třičtvrtě roku a ty věci, které máme ve skladu, nám moc nechybí. Možná by to mohlo být takové poučení pro příště, ale tak naivní nejsem. Přítelkyně totiž už vesele nakupuje věci dál :D