Kdy je dobré kecat druhým do života

Člověk je odpovědný jen za své vlastní činy, ne za činy druhých. Proto by si měl hlídat své vlastní hranice a řešit hlavně to, co dělá on sám. Říkali to už staří stoici a říká to spousta dnešních terapeutů, množství různých šamanů a guruů nepočítaje. Jenže ne vždycky to můžete úplně dodržovat. Občas prostě musíte někoho k něčemu dokopat. Znovu. A znovu. A znovu. 

A když se dotyčný nechová tak, jak byste si přáli, je to zdroj frustrace... dám vám pár příkladů z mého současného života (konkrétně dva).

Moji rodiče byli kuřáci ještě předtím, než jsem se narodil. Moje maminka se to naučila od tatínka, když jí bylo asi 30 let (!!!). Tatínek na své kouření (mimo jiné) později tvrdě doplatil, nedožil se ani 55.

Otčím byl taky kuřák. S mamkou vykouřili tak 3 - 5 cigaret denně. To už není málo. Dlouhou dobu jsem do nich hučel, aby s tím přestali, to si pak u mě cigarety nechávali s tím, že si budou brát jen jednu denně, aby pak mamka loudila ten den už třetí... což mě vždycky hrozně rozčilovalo, ty neustálé boje. Ale trochu to pomáhalo.
 

Zkoušeli všechno možné, od náplastí po žvýkačky až jednoho dne... se jim podařilo toho nechat. Jsou to asi 3 roky. Měl jsem z toho samozřejmě hroznou radost.
 

Nedávno ale vyšlo najevo, že otčím si při odchodu z městského bazénu (chodí plavat 2x týdně) koupí jednorázovou cigaretu ve všudypřítomném tabáku. Nedokáže ani moc říct proč. Podle mě to je proto, že teď nemůže jíst úplně tak, jak by chtěl (kvůli té slinivce). Tak se vrací ke kouření.

Kouření je ale na slinivku taky hrozně špatné, stejně jako třeba alkohol.

Co s tím? Mám se na to vykašlat s tím, že to je jeho zdraví a jeho život? Kdybychom to já a mamka udělali, tak dám ruku do ohně za to, že je na tom dneska zdravotně mnohem hůř. Jednak kvůli kouření a té jeho nezřízené dietě.

Takže budu muset přijít na způsob, jak to udělat, aby na ty cigarety chuť neměl. Třeba aby si dal spíš něco sladkého nebo tak.

Každopádně to je něco, co já úplně neovlivním. Ale případné negativní následky dopadnou i na mě. Není to tak, že by se mě jeho dobré zdraví nijak nedotýkalo.

Moje drahá je workoholik z přesvědčení, perfekcionistka, která v práci nechce nikdy nikoho zklamat.

Proto už třetí týden chodí z práce hodně pozdě (běžně pracuje 10 - 14 hodin denně). A od října má takový nepříjemný kašel. Od října.

Pořád do ní hučím, aby si zašla k doktorce. Ale copak to jde, když se vrací domů v 8 nebo v 9 večer? A má celý den natřískaný schůzkama? Navíc se pořádně nedokáže obléknout, chodí bez šály, bez rukavic, v takové zimě... pak je jí samozřejmě chladno, takže to dopadne tak, že jí šálu a rukavice musím dát já (a je zima zase mně). Tohle mi taky bere spoustu energie, tak jsem měl chuť jí to říct, že už na to kašlu a hučet do ní nebudu. Ať si nechá rozjet něco chronického (je to částečný astmatik).

Ale pak jsem si řekl, že to hecnu, protože jde o její zdraví. Na její oblékání jsem začal víc dohlížet (taky máte pocit, jako bych psal o svém 8letém dítěti??) a nakonec jsem ji donutil objednat se k doktorce. Asi to bude buď alergií nebo astmatem. Výsledky krve měla v pořádku. Ale řeknu vám, Tak teď trnu hrůzou, aby jí do toho nepřišla nějaká důležitá pracovní schůzka...

Tak vidíte, že jsou věci, na které nemáte přímý vliv, ale jejich výsledek vás dost ovlivní a nemůžete je proto nechat jen tak. Nenecháte přece blízkého ničit si zdraví (kouřením, špatnou životosprávou, zanedbáváním potřebných prohlídek). Musíte do toho občas vstoupit vy.

Ale výsledek ovlivníte jenom částečně. Řekněme, že na vašich 100 jednotek energie připadne třeba jen 30 jednotek výsledku. Když vás pak dotyčná osoba neposlouchá - byť vám všechno odsouhlasí, jakože tohle už nebude dělat a něco naopak udělá - tak je to hodně... nepříjemné. Naštvávací. Ubírá to energii. 

Ale je to podle mě potřeba. Protože pak byste si to mohli klidně do konce života vyčítat. Kdyby můj táta v roce 2012 šel k doktorovi, mohl tady ještě být.