Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu

Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. To je podle mě ne úplně dostatečně výstižné, protože po zvířatech chodí nepochybně taky. A na ně si většinou vyrhne rukávy. Přecejenom si zkuste pustit nějaký přírodovědný dokument. Většinou tam narazíte na to, jak se zvířata snaží přežít, přičemž se dravci snaží sežrat kořist a kořist se všemi silami snaží nebýt sežrána. Já většinou fandím zvířeti, jemuž je dokument věnován, čili pokud je to dokument o zebrách, mám radost, když prchne před smrtícími čelistmi aligátora. Když se koukám na dokument o aligátorech, jsem smutný, že bude aligátor a jeho mláďata dnes o hladu.

Schválně se podívejte, co se stane této čerstvě narozené srnce či co to je...

Ale to jsem odbočil.

Minulý týden jsem měl vpravdě zajímavý. Čekal mě firemní teambuilding od neděle do středy, přičemž na pořadu dne byly kromě celodenních či půldenních jednání návštěva pivovaru (!), cyklistický výlet (!!) a degustace vína (!!!). Byl to totiž teambuilding na jižní Moravě.

Pivo, víno, cyklistika - mé tři oblíbené věci! Kolegy mám sice rád, ale dovedu si svůj čas představit i jinak než tím, že jsem s nimi 3 a půl dne skoro celý den. Moc jsem se netěšil, ale říkal jsem si, že to nějak přežiju.

Den před odjezdem přišla zpráva od blízké kolegyně, že jí nečekaně umřela její milovaná nevlastní tchyně, takže s námi nepojede, protože by samozřejmě neměla moc náladu a taky musí zařizovat pohřeb a věci kolem. To mě trochu rozhodilo a bylo mi jí hodně líto. Tu paní jsem znal jen z vyprávění, ale podle všeho to byla hodně fajn ženská. Jenže měla zdravotní problémy, které neřešila. A to se jí teď asi vymstilo.

To by byl první černý mráček.

Druhý černý mráček přinesl kolega, který se v neděli večer na večeři svěřil, že jeho léto a dovolená nestály za nic. Jeho tatínek (starší ročník) byl zasažen elektrickým proudem, jeho dcera (zdravotní sestra) ho 25 minut resuscitovala (netlouklo mu srdce) a do nemocnice se pochopitelně dostal v dost špatném stavu. Takže několik týdnů kolega chodil za tátou do nemocnice, nejdřív to s ním vypadalo dost bledě, ale nakonec se z toho dostal a nedávno prý vyťapkal sám do 2. patra po schodech. Takže konec (víceméně) dobrý, všechno (víceméně) dobré.

Třetí černý mráček do mého bezstarostného trpění na výjezdě a cyklovýletě vnesla jedna kamarádka, která mě informovala o tom, že její kamarádka spáchala sebevraždu.

V téhle chvíli už jsem si říkal, že už by to snad stačilo.

Očividně nestačilo, protože mi vzápětí volala přítelkyně, že si její babička zavolala sanitku, protože jí bylo blbě. Babičce je 86 let, je na svůj věk mentálně velmi aktivní, ale přecejnom... 86 let. Navíc to je taková ta drsná ženská, která prostě neřekne, že jí něco bolí, až když už to opravdu nemůže snést. Takže to, že si zavolala sanitku, o něčem vypovídá. Testy v nemocnici ale dopadly v pořádku, ale babička z toho pochopitelně stejně byla dost otřesená. Takže bylo potřeba, aby za ní někdo přijel a posktl jí psychickou podporu (bydlí v jiném městě trochu dál od Prahé). Tak  jsem do přítelkyně hučel, aby si vzala po zbytek týdne home office, byť ji čekala důležitá schůzka s dodavatelem mzdového systému. Jenže ona v té práci má tolik plusových bodů, že by jí měli v klidu nechat účastnit se online. Nakonec to dopadlo dobře, takže přítelkyně za ní jela hned v úterý. Já jsem pak měl v plánu přijet hned v pátek.

Přítelkyně mi posléze hlásila každý den, že je to už docela dobré, babička se postupně oklepávala, takže jsem byl docela uklidněný. A v pátek jsem tedy přijel i já a zdála se opravdu v pohodě.

V sobotu bylo (asi jako všude v ČR) hrozné vedro, tak jsme byli zalezlí doma, jen jsme babičce nakoupili, uvařili oběd a chtěli koukat na televizi. Jenže babičku začaly hrozně bolet záda, tak řekla, že si vezme prášek na bolest a půjde se natáhnout. Ještě přitom vedla takové řeči, že "nejradši bych si ty prášky vzala všechny", protože jí to hodně bolelo. Vzala si ale díkybohům jen jeden a šla spát, přítelkyně hned nato taky usnula, bylo fakt úmorné vedro.

No, asi po hodině a půl se obě probudily a babičce ta záda prý docela povolila. Tak jsem měl radost, dokud se nenaklonila dolů, že dá něco do myčky a nenarovnala se zpět.

A začala mluvit z cesty. To nás samozřejmě s přítelkyní vyděsilo, protože to je jeden ze znaků mrtvice - člověk nemůže moc dobře artikulovat. Druhý symptom je ten, že nemůže zvednout ruce nahoru (nemůže se hlásit). Babiččiny věty ale dávaly významový smysl, jenom se vůbec nehodily do dané situace. To mě lehce uklidnilo, ale opravdu jenom lehce. Opatrně jsem s ní mluvil, odpovídala mi normálně, ale byla dost zmatená. A taky se párkrát zamotala, takže jsem byl jako její stín a pořád jsem stál u ní, kdyby náhodou chtěla spadnout.

Až po chvíli z ní vylezlo, že si vzala ty prášky 2 - jeden na bolest a jeden na spaní. Tyhle prášky na spaní jsou totiž hrozný oblbováky a brala je dlouhou dobu a byla po nich hodně zmatená a podnikala noční nájezdy na lednici. To by ani tak nevadilo, ale před měsícem pak v noci zvonila u sousedů, že se jde podívat na jejich koupelnu, jestli mají stejné dlaždičky jako u ní doma, nebo tak něco. Takže tyhle prášky po konzultaci s doktorkou vysadila. Několik si jich ale nechala, nechce se jich vzdát a i doktorka říkala, že si je má vzít, ale jen když opravdu nebude moct usnout. Místo nich dostala melatonin.

Tím se mi ulevilo ještě víc, protože tuhle její zmatenost s přítelkyní dobře známe. I tak jsme jí ale opatrně položili na gauč a pouštěli jsme jí Policii Modravu, její oblíbený seriál. Večer už byla v podstatě v pohodě. Druhý den si samozřejmě nic nepamatovala a dostala menší sprďunk od přítelkyně, že ty oblbováky má brát jenom těsně před spaním a jen v případě nouze.

Je jí 86. Má dvě sestry, jednu starší (!) a jednu mladší. Tu starší jsem poznal osobně loni a ty vole, ta paní to měla v hlavě na její věk neuvěřitelně srovnané. Takže její rodina má patrně docela tuhý kořínek.

Ale stejně... 86 let...

Byl bych rád, kdyby ještě byla na naší svatbě. Byl bych rád, kdyby jí ta informace, že se bude přítelkyně vdávat, nějak mentálně vpružila. Chci, aby věděla, že to s přítelkyní myslím vážně a že se o ní chci postarat.

Takhle už je to zkrátka tak, že se člověk strachuje, kdy přijde ta zpráva, že se něco stalo. Takhle jsem při škole vedl dobrovolnický program výuky seniorů na PC. Chodila mi tam mimo jiné jedna seniorka, cca 70letá, budeme jí říkat třeba Blaženka. A s touto skupinou jsme i zakládali e-mail a učili se procházet internet. Jeden celý blok jsem pak věnoval bezpečnosti na internetu - ne vše na netu je pravda, nedávejte nikam své údaje, pozor na poplašné zprávy a řetězové e-maily... aby mi po skončení kurzu od ní chodily přeposlané poplašné zprávy toho nejhrubšího zrna (TOHLE NÁM VLÁDA TAJĺ !!!! SDĺLEJTE NEŽ TO SMAŽOU!!!!!§§§).

No, řekl jsem si, aspoň vím, že je paní Blaženka v pořádku. A takhle mi ty přeposlané e-maily chodily až do dubna 2022. Pak přestaly. 

Achjo.

Říká se, že by člověk měl žít svůj život tak, jakoby to byl jeho poslední den (což, vzato do důsledku, nejde - kdo z nás by v poslední den života šel do práce, he?). Ale už se neříká, že by se měl chovat tak, jakoby to byl poslední den každého jeho blízkého. Nechci působit zbytečně pochmurně a morbidně, ale člověk opravdu neví dne a hodiny. 

Což vás nemá dostat do stavu deprese a zmaru, naopak - má vás to vybičovat k tomu, abyste ocenili své blízké, že tu ještě jsou, říct jim, že je máte rádi, abyste s nimi něco podnikli a tak. Chvála vám, pokud to takhle už děláte.

Hm. Tohle vše je docela smutné, to mi jistě dáte za pravdu, ale až vám napíšu, co se stalo ještě přímo mně, tak hrůžou spadnete ze židle.

Ona se totiž znovu ozvala ta akční sestřenka, že už plánujou další rodinnou dovolenou v březnu a jestli teda pojedeme taky. S tím oxidovala celou sobotu, kdy jsem řešil babičku. Ale v neděli jsem to tak nadhodil přítelkyni, myslel jsem si, že se jí nebude chtít, když tam bude opět ta samá skvadra jako posledně.

Ale ona by jela.

Do háje zelenýho... :D

P.S.: Na cyklovýletě s šéfy - nadšenými cyklisty - jsem si vzpomněl na zábavný text Jak jsem jel Krále Šumavy. Opravdu to chvílemi bylo dost podobné. Ale o tom snad někdy jindy.