damn-girl: Mám na to dost podobný názor. Teda, když jsem ještě byla pubertální tele (ne, že bych se občas necítila furt stejně), tak slavná osobnost, obzvlášť muzikant pro mě byl bůh. Žádnej polobůh, ale bůh. Čím jsem ale starší a mám víc rozumu (hahaha), tím víc, mi jich je vlastbě líto a říkám si, jak ten obyčejnej život, kdy o vás ví pár lidí a nikdo vác nesleduje, je vlastně naprosto nádhernej!