František Křižák byl pavouk. Ano, používám minulý čas :(
Několik měsíců zpátky jsem si na horním skle vchodových dveří všiml takové zvláštní tečky. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že je to pavouk - křižák obecný. Pavoukovi se na dveřích očividně dařilo, jednou jsem viděl, že se mu podařilo ulovit tučnou masařku pomalu větší, než byl on.
Utěšeně rostl a většinou se rozvaloval na síti přímo uprostřed vchodového skla, frajer jeden. Když jsem ho tam tak vídal několikrát denně, postupně jsem si na něj zvykl a dal jsem mu jméno František Křižák (jakože Křižík, chápete, a byl to křižák obecný... měl jsem se dát na stand up vystoupení, což?)
Bylo to trochu divný, takový cizí obyčejný pavouk a docela mi přirostl k srdci už jen tím, že jsem ho ráno a večer vždycky zdravil kývnutím hlavy. Bylo to trochu jako v malém princovi, ta část s liškou:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mne ochočíš, bude můj život prozářený sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého price.
"Ochoč si mně, prosím." řekla.
"Velmi rád," řekl malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
Jojo, v tomhle smyslu byl František Křižák můj přítel, aspoň co se říše pavouků týče.
Ale potom, jednoho dne... pavučina zmizel. Zmizel i František. Když se několik dní po sobě neobjevil ani on, ani pavučina, bylo mi všechno jasné. Nějaká iniciativní uklízečka ho vymetla a pravděpodobně zabila.
...
Je to divný, ale bylo mi ho fakt líto. Jak si tak vždycky hověl přímo uprostřed toho skla... jak chytal otravné mouchy... jak jsem se vždycky dojímal nad tím, že ho třískání těch domovních dveří vůbec nevyvede z míry, byl na to úplně zvyklý...
No, tak to je balada o Františku Křižákovi. Čest jeho památce - ještě pořád si na něj vždycky avzpomenu, když to prázdné sklo uvidím...
Fotky se mi opět posouvají o 90 stupňů, ale František je tam krásně zřetelný... takhle si hověl uprostřed skla. Like a boss.
A tady "zpracovává" svoji masařku... můj foťák má bohužel své limity :D