"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

tlapka: Ten úvodní citát jsem brala vždycky jako jiné vyjádření myšlenky: "Všechny cesty vedou do Říma". Takovou tu průpovídku, když máš pocit, že tě všechno táhne jedním směrem a něco tě tam pořád vrací, jako by to tak mělo být. Ale více pod kůži jsem se těm pojmům nedívala, přitom pod každým tím slovem se skrývá filosofický zlatý důl.
Vesmíru jsme ukradení, ale proč mívám někdy pocit, že všechno je tak, jak má být? Podle koho? A posuzovat to zpětně, nebo aktuálně?
To, co tu nastiňuješ, jsou úžasné myšlenky a článek mě bavil. Ale přiznám se, někdy prostě přijmu a nehloubám.