"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

lvice: Moc zajímavé zamyšlení.
Já ti teda řeknu, jak to je. Když si něco moc přeju a ono se to splní, znamená to, že se spojil celý Vesmír, aby mě učinil šťastnou. Když se mi však smůla lepí na paty a jsem v prdeli, znamená to, že jsem si takovou cestu vybrala já sama. Já sama jako moje duše. Duše si během své existence (čili během několika pozemských životů) vybírá, čím si v dalším životě projde, aby se stále učila a zdokonalovala. Na konci, když už zažila všechno, stane se věčnou součástí Vesmíru, nebo tak něco, a to je její smysl