"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

atraktivnistrasilka: Potvrdím to, co napsali už ostatní. Vztah je o kompromisech. Dle mého to úplně krásně vystihla damn-girl - jde o to najít člověka, se kterým ty kompromisy dělat chceš.
Po necelých dvou letech vztahu mohu říct, že jsem zažila všemožné pocity - od štěstí až po pocit absolutní marnosti - že mi nerozumí, a i když se mu snažím vysvětlit, o co mi jde a jak se cítím, bylo to absolutně nepochopené a kontaproduktivní. A věřím, že se mnou těžší chvíle zažila i druhá strana - možná v těch stejných momentech, možná jindy, kdy jsem svár tolik nevnímala. Přesto jsem nikdy neměla pocit, že bych z toho vztahu chtěla nebo dokonce měla odejít. Pokud ano, byla by to pro mě červená vlajka. Což ale nemusí nutně být - někdy se prostě dostaneme na jakési pomyslné dno a už to přemýšlení jede.
Jak píše MoW, je absolutní rarita, že by se sešly dvě lidské duše, které jsou úplně ve všem kompatibilní. A potom je to už jen o tom, zda jsem ochotná dělat kompromisy, zda je druhá strana ochotná dělat kompromisy, a jestli to jsou vůbec věci, ve kterých kompromisy dělat chci. Dám příklad - udělám kompromis při výběru postele, ale ne co se týká věrnosti ve vztahu.
Nikdy jsem ale nevěřila na to, že ve vztazích je jen růžovo, že existuje ideální partner. Neexistuje. Někdy dělám ústupky, které mě dostanou do nepohodlí, někdy zas tyhle ústupky dělá on. A jsou věci, kde si nerozumíme, máme jiný názor a vždy mít budeme. Navíc - to, co je dobré pro jednoho, nemusí být už tak dobré pro druhého. Ultimátní dobro není, vztah není úplně výjimka. A podle mě opravdu nejde chovat se pořád tak, aby byl ten druhý v pohodě - protože sám máš nějaké potřeby, jiné názory, které nemůžeš prostě zazdít... a ten druhý je kompletně přijmout nemusí. Stává se to.
Vztahy se občas ze společného tahání za jeden provaz přehoupnou v nějaký boj jeden proti druhému. Na to je potřeba dát pozor.