Divní lidé města pražského

Lidi jsou různí a různý koníčky maj, zpívá se v písničce od Pražského výběru. Já měl tu možnost si to v praxi ověřit minulý týden :D

Teda ne že bych do té doby na divné lidi nenarazil. Asi před 10 lety (ehm) jsem byl v Praze u kamaráda a cestou tramvají se tam s ním dal do řeči jakýsi týpek, který o sobě tvrdil, že je bratr Vladimíra Železného (ano, toho Vladimíra Železného), který se ho prý snaží zabít. Měl jsem s sebou sice tehdy teleskopický obušek a stoupl jsem si tak, abych stál za tím pánem a jenom jsem přemýšlel, jestli bych stihnul zasáhnout, pokud by chlápek zničehonic vytáhl kudlu. K tomu tedy naštěstí nedošlo.

Pak v předchozí práci jsem měl jednu externí spolupracovnici, která byla buď magor, nebo měla nějaké hraniční hodnoty autosmu nebo něčeho takového, protože normální rozhodně nebyla. Zmatenějšího, hloupějšího a netaktnějšího člověka aby člověk vážně pohledal. Kdykoliv jsem s ní musel být v kontaktu, zůstával jsem chladně odtažitý, profesionální a velmi opatrný - podobně jako pyrotechnik u nevybuchlé pumy. Paní byla (je) totiž velmi náladová a výbušná. Mě ale měla z nějakého důvodu ráda, i když při našem prvním setkání stropila neskutečnou scénu kvůli chybě, kterou udělala ona sama (já si nebyl jistý, jestli za to nemůžu já, byl jsem tam tehdy asi 2 měsíce...)

To jsou tak dva případy, na které si vzpomenu takhle z hlavy, ale třetí případ se mi stal minulý týden. Stál jsem si tak v klidu ráno na stanici metra, když v tom na mě začne mluvit nějaká starší paní. Nejdřív mám za to, že se chce zeptat na cestu, tak si sundám sluchátka... pak ale vyšlo najevo, že paní zaujal nápis na mé bundě, což byl zkomolený název jedné newyorské čtvrti.

Paní: A co to znamená?
Já: To je jedna čtvrť v New Yorku.
Paní: Aha, a je něčím výjimečná?
Já: No, ani ne. Je ale dost známá.
Paní: Aha, a vy jste tam někdy byl?
Já (v duchu): WTF? O co ti jde?
Já: Ne, já moc necestuju.
*přijíždí metro a já se od ní vzdaluju a jdu do jiného vagonu* NASHLEDANOU!

Chvíli je klid, pak se ke mně paní ve vagonu opět přiblíží.

Paní: A co vy tak děláte ve svém volném čase, jestli se můžu zeptat?
Já (v duchu): Fakt nechápu, co ti je do toho, ale něco málo asi říct můžu.
Já: Cvičím.
Paní: Aha, a jak konkrétně?
Já: Hlavně v posilce.
Paní: Já jsem taky chtěla kolikrát začít...

Pořád si říkám kdy přijde ta část, kdy se mě zeptá, zda mi v životě něco nechybí a zda nechci přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Druhá varianta, která mě napadá, by byla, že potřebuje peníze na operaci, kterou má za měsíc.

Chvíli jsem jí ještě dával rady jak má správně cvičit, nedal jí moc možnost se ptát na něco dalšího, a pak jsem vystoupil (což jsem opravdu musel). Díkybohům mě nenásledovala, to bych jí už fakt musel něco říct.

Vypadala docela normálně, oblečená byla taky normálně (žádný eso šílenec na první pohled), takže fakt nevím, co měla za problém. Bylo jí tak 45+, možná víc, těžko říct. Nevím jestli si chtěla jenom pokecat (kdo normální nebo mladší 80 let by něco takového dělal?) nebo jestli vážně měla nějaké postranní úmysly, každopádně jsem na ni nechtěl být hrubý, dokud jsem neměl jasno.

Od té doby se na všechny ženské s šátkem dívám dost podezíravě, předevčírem ráno do metra na mé druhé lince vstoupila nějaká ženština, a pak zase rychle vystoupila - můj paranoidní režim se sepnul a nebyl jsem si jistý, jestli to nebyla ona a nešmírovala, kterým směrem potom jedu. Ale jistý si tím nejsem.

Nebyl bych paranoidní, kdyby po mně pořád nešli!

No každopádně mám pocit, že jenom tak pro jistotu budu chvíli do práce jezdit jinudy, mohlo by to v konečném důsledku i být kratší, ale i kdyby nebylo... jenom kvůli bezpečnosti :D

A už asi vím, jak se cítí ženské, když je někdo pronásleduje. Brrrr!