"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

boudicca: Ono hrozně záleží. Mně více zalichotí, když mi někdo cizí řekne, že mi to sluší, než když mě hned zve na rande. Abych byla konkrétní, zde máš pár příkladů dobré a špatné praxe, které jsem v posledním roce zažila.

Špatná praxe: jakýkoliv stalking a všechny situace, kdy jsem odpověděla "Ne, děkuji" a protistrana to nerespektovala (sem patří jak dotčené otázky "Proč?", tak snahy pokračovat v hovoru, ačkoliv mám otevřenou knížku a nejevím zájem). Řadím sem i pozvání od pána manažera, co mě oslovil v restauraci. To by nebylo samo o sobě špatné; špatné ale bylo, že jsem zrovna namotávala špagety na vidličku a byla zabraná do hovoru s kolegyní.

Dobrá praxe: Pán, co za mnou vystoupil z tramvaje, aby mě mohl oslovit na vhodnějším, neutrálním místě. Kluk, se kterým jsem se potkala na tanečních kurzech a on na mě před vchodem počkal, až kurzy skončí a já se převleču, a doprovodil mě na MHD. Mladík, kolem kterého jsem prošla na recepci a on za mnou vyběhl z druhého patra na ulici, aby se mě zeptal na jméno. Naposledy to byl sympatický kluk v podchodu, co mě ledabyle zastavil a zeptal se, kde se může seznámit s lidmi jako jsem já. To bylo taky bezprostřední a celkem milé, i když dodnes nevím, na kolik holek to tam tak zkoušel.