kari: Dala jsem si tu práci a opravdu si všechny ty skeny přečetla. Musím uznat, že většina z toho, co autor knihy píše, je uplatnitelná, až na tři velká ALE, které jsou však pouze mým osobním názorem a nemusí to tak vnímat ostatní:
1. Netahat za každou chvíli hned ven. Já si třeba s tím někým ráda nějaký čas jenom píšu, jelikož z psaného textu mnohé poznáš. Pravopis, sloh, slovní zásoba i stylistika - to všechno je pro mě strašně přínosné. Sice je přirozené, že mnozí upřednostňují prakticky okamžité setkání, ale běhat ven s každým, kdo si o to řekne, považuji za ztrátu času (viz můj první článek na blogu).
2. Neodepisovat později než ten druhý. Pokud ten druhý totiž zastává stejnou strategii a po doručení odpovědi za dva dny na ni reaguje až za tři dny, dost rychle se dostaneš do fáze, kdy si budete odepisovat po týdnu. A to si myslím není moc produktivní přístup. Většinou považuji optimální čas na odpověď maximálně do druhého dne. Pokud čekání na odpověď trvá déle, nevědomě se začnu zaměřovat na jiné věci v mém okolí a zájem o toho druhého ve mně prostě vyprchá.
3. Neptat se na ostatní v mém okolí. Tohle se týká těch otázek ve skenu č. 6. Co je komu do toho, jestli mám nejlepší kamarádku a zda se jí svěřuji se vším? A proč bych někomu měla zdůvodňovat to, proč jsem byla s někým, kdo se mi nelíbí, na kafi? To samé platí i o otázkách týkajících se aktuálního vztahu. Cíleně se vyptávat, zda mě s mou druhou polovičkou ještě baví sex či jaká je její nejhorší vlastnost? Za tohle bych určitě rozdala spoustu mínusových bodíků nehledě na předešlé plusové. Otázky vztažené na ostatní v mém okolí nemám moc ráda, pokud je pokládá někdo, kdo je v tom mém okolí relativně čerstvě.
Tolik má subjektivní zpětná vazba. Není zač