"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

boudicca: Právě to cílené poznávání je mi hrozně nepříjemné. Zajímavého neznámého klidně pozvu na výlet s mými kamarády, ať už jsem v tu chvíli zadaná nebo ne, a příště s ním klidně můžu jít na ten výlet nebo piknik sama a NIC od toho nečekám. Pokud si sedneme, můžem občas nezávazně zajít do kina nebo do tančírny, pokud ještě o kus více, může z toho ČASEM i něco vzniknout. Jsem v tomto ohledu divná, ale cílené honění se za vztahem mi přijde hrozně děsivé. Jak mám po pár "rande" vědět, jestli se ke mně ten kluk hodí? Jestli mi bude schopný nechat dost svobody? Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem, až na jednu výjimku, vždy spala jen s muži, které jsem znala v řádu několika měsíců až let (a taky si u nich byla jistá, že to bude alespoň hodně dobrý, když už ne super peckovní ). Můj stávající partner si na první sex počkal přesně 3,5 roku, kdy jsme se sice běžně vídali, dokonce jsem u něj i párkrát přespala, ale nic spolu neměli. Holt jsem divná, no. Snad potkáš nějakou normálnější.