Vánoční přání 2017

Boha jeho, to je zase 23.12.? To znamená jedinou věc: Jsou tu zase, znova, opět, tudíž opakovaně, Vánoce.

Toto je přednastavený článek.

Když jsem tak tuhle nad tím, co vám letos zase popřeju, přemýšlel, vzpomněl jsem si na slova Jana Vodňanského (měl jsem tu čest být na několik předmětů jeho studentem), že jsme se naučili vnímat svět filmovou optikou.

Myslím, že má do značné míry pravdu. Já to třeba dělám skoro pořád. Můj život je v některých momentech mnohem snesitelnější, když ho beru jako divák, který se dívá na film (popř. čte knížku nebo hraje PC hru, konkrétně The Sims). V téhle souvislosti mě pak napadlo, zda je snazší se vyrovnat se svým životem, nebo se smrtí druhých, ale tohle má být veselé přání, takže tuhle myšlenku zase opustím :D

The Sims všichni znáte, ne? :D

Filmy, knížky, PC hry, seriály, písničky... to všechno se nějak promítá do života, jakoby to někdo vystřihl z Mýtu o věčném návratu - člověk žijící v mýtu (filmu) žije opravdový, pravdivý, reálný život jenom tehdy, když ho vlastně nežije a když je doslova někým jiným - mýtickým hrdinou, nebo hvězdou svého filmu (pro bližší info si prosím přečtěte zmíněný Mýtus o věčném návratu - hrozně čtivá a KRÁTKÁ knížka).

Byl bych moc rád, kdybych místo filmů čerpal hlavně z knížek, ale bohužel, taková už je doba a těch filmů prostě člověk zkoukne mnohem víc. Aspoň v mém případě. V některých situacích pak vlastně využívám i hlášky z komiksu Kačera Donalda, který jsem odebíral na prvním stupni ZŠ. Nejsem si jistý, co je divnější, jestli to, že si ty hlody pořád pamatuju, nebo to, že občas ještě pořád zažívám situace, kdy jsou relevantní. Dalším příkladem může být muzikál Krysař od Landy (který mám vyrytý v srdci hlavně kvůli době, kdy jsem ho viděl, resp. slyšel) a ještě třeba Čekání na Godota, což je myslím docela případné - orientaci ve světě a v mém životě mi značně usnadňuje absurdní drama.

VLADIMÍR: Spal jsem, zatímco ostatní trpěli? Spím snad v tuto chvíli? Co řeknu o tomto dni zítra, až budu myslet, že jsem se vzbudil? Že jsem čekal na tomto místě se svým přítelem Estragonem až do setmění a čekal na Godota? Že přišel Pozzo se svým nosičem a že s námi mluvil? Ovšem.
Ale co z toho všeho bude pravda?
Ten nebude vědět o ničem. Bude mi vyprávět o kopancích, které dostal, a já mu dám mrkev. Rozkročmo nad hrobem se těžko rodí. Na dně jámy blouznivý hrobník nasazuje svá pouta. Je čas stárnout. Vzduch je plný našich výkřiků...

Zdroj: http://divokepaze.nepise.cz/11573-cekani-na-godota.html

Svých příkladů budete mít sami jistě dost a dost.

Můj mýtický hrdina, se kterým bych se pak mohl v různých životních situacích ztotožňovat, by pak asi byl Jon Arbuckle (majitel Garfielda), Arnold J. Rimmer (z Červeného trpaslíka) nebo Al Bunda (hlavní hrdina Ženatých se závazky). To o něčem asi vypovídá :D

Na druhou stranu, když se nad tím zamyslíte, nemusí být nutně zle. Kdybyste totiž byli hrdiny svého vlastního filmu/seriálu/knihy, jistě by se našla spousta lidí, kteří by se s vámi (byť jen tajně) ztotožňovali, fandili vám a měli vás rádi (a občas by se za vás třeba i převlékali).

Tak vlastně žijeme svůj život před publikem zvaným svět. Ostatní lidi. Nemám rád takový ten současný morální relativismus, kdy na ničem vlastně moc nezáleží, vyjma na mém štěstí, na které mám nepopiratelný a nezpochybnitelný nárok, takže si můžu dovolit různé sviňárny, protože zkrátka musím jít za svým štěstím. Trochu mě vždycky lákala myšlenka kultu předků, kdy odpověď na otázku "Proč bych se měl chovat dobře?" zní "Aby na tebe tví předkové byli hrdí, vole.". Převedeno do našeho tématu a moderní doby by to bylo "Aby se za tebe publikum nemuselo stydět."

Není to dokonalé přirovnání, protože úkolem hlavního hrdiny je dnes v prvé řadě publikum pobavit. Ale člověk zkrátka musí pracovat s tím, co má, že.

Všichni jsme tak součástí toho velkého filmu (knihy) zvaného vesmír, všichni jsme si vzájemně hrdiny i publikem.

Proto vám přeju, abyste na to měli dost sil - abyste publikum nebavili, ale pomáhali mu se vyrovnat se svým životem, a přitom zvládali žít i svůj život.

Aby na vás po vzoru starých hrdinů (vyvolených proklatců - být hrdinou dřív znamenalo především velkou námahu a obětování) bylo možno naklást i trochu (TROCHU) náročnější úkoly a vy byste je bez větší újmy zvládli.

Abyste byli kladní hrdinové, aby se z vás pod tíhou okolností, osobních tragédií a neúspěchů nestali zákeřní padouši (byť je má publikum často radši než hrdiny) - takže ať vlastně odoláte i tlaku vás samotných (mám právo na štěstí!) i toho publika a zůstanete sví. Dobří. Kladní hrdinové. A když už se z vás padouch stane, tak ať to nikdy netrvá dlouho a abyste co nejdřív zase našli cestu zpátky.

A abyste byli i dobré publikum ostatním, nedělali z nich zbytečně padouchy a byli shovívaví, když se třeba jinému hrdinovi zrovna nedaří. Nezapomínejte, že život se jede na první dobrou, narozdíl od filmu nebo knížky, kterou můžete přepsat / přetočit dle libosti.

A aby Váš osobní film byl film veselý, třeba i akční, pokud máte akci rádi, trochu dramatický (bez toho by to byla nuda) a hlavně aby nebyl (moc) tragický. A když už je, tak abyste měli sílu ty tragédie ustát.

A abyste ve zdraví přežili Vánoce. Třeba u filmů :)

TAK SE STAŇ!

Podepsán ZM, vlastní rukou

P.S.:  Kdyby byl váš život film, jaká písnička by hrála na jeho konci u závěrečných titulků? Smutná? Veselá? Nabíjecí? Inspirativní? Dojemná?
U mě momentálně vede tahle:

(Radical Face - Welcome Home)