"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

melancholicka: No vono to tak vopravdu asi bude . Okolí mě občas vnímá jako zlatýho člověka, kerý jako blbeček pomáhá bez mrknutí oka. A to jen proto, že to mám nějak zafixované z dětství - pomáhej, když jsi o to požádán. Skoro nikdy se mi to nevrátilo , jenom jsem vyfakovala v duchu půlku třídy, když jsem v noci skenovala materiály do školy, ale rozhodně jsem si neřekla: "to mám ale sakra skvělej a povznášející pocit". S tím pustit někoho sednout je to úplně přesné. Nohy nateklý z debilních bot, případně fakt chcíplý po cvičení a pak si to přihasí babka, která vypadá víc vitálně než já, ale copak může člověk zůstat sedět?