"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

mow: Čau Mečoune,

a právě i pro lidi, jako jsi ty, píšu svůj blog. Věř mi, že možná nejlíp z celýho Píše.cz rozumím tvým pocitům. Ačkoliv cizí blogy vůbec nečtu, tak na tuhle kapitolu musím reagovat.

Chlape, věř mi, že jsem to chtěl skoncovat mockrát, ale jak správně píšeš, ublížili bychom hodně lidem. A na to nemáme morální právo. A vlastně bychom dovolili Osudu s náma vyjebat. A tu radost mu neuděláme.

Nebudu ti psát, že to bude dobrý, ale hodně bych se divil, kdybys jednou nepotkal tu pravou. Teď se vzchop a pojď řešit, jak ten čas vydržet, přežít, než se ta pravá objeví. A věř, že máš víc než slušný šance. Někde jsem četl, že je v ČR tak pětina, dokonce možná čtvrtina žen do 30 let single. Pochybuji, že jsou všechny dobrovolně nezadané a rády. Takže jsem přesvědčený, že jedna z těch kundiček (dámy prominou) čeká i na tebe.

Co jsem tak sledoval tvůj blog, tak pracuješ a bydlíš. Jsi tudíž platný a přínosný člen společnosti, což se o mně rozhodně říct nedá. Pokud navíc bydlíš v Praze, tam těch nezadaných slečen bude víc. Ale možná taky hektičtější a povrchnější život. Na malý vesnici, kde je jediná nezadaná Maruna, by to bylo snazší. Ale Praha ti dá větší výběr na slušný kusy (dámy prominou podruhé).

Hlavně nesmíš být sám se svýma myšlenkama, to je zabijácká a dlouhodobě nesnesitelná kombinace. Zkus Rychlý rande, choď mezi lidi, pořiď si psa, potkana, krajtu, začni dělat Krav-Magu nebo jinej bojovej sport. Hlavně se překonej, i kdyby se ti tisíckrát nechtělo. Smrt by byla snadný řešení. Ale bez možnosti návratu. A speciálně ty nemáš nikdy jistotu, že už nic hezkýho nepřijde, takže schovej tu břitvu a běž dělat večeři.

Člověk je komplikovaná bytost, Damone. Jsi zdravý, máš práci, bydlíš. Určitě máš lidi, co tě mají rádi. Proč to nestačí (to se tě neptám, to je řečnická otázka)? No protože člověk je náročný tvor, kdyby ke štěstí stačilo být zdravý a nemít existenční problémy, život by byl krásně prostinký. Jenže člověk chce z nějakýho záhadnýho důvodu milovat a být milován.

Nedávno jsi mě vyhlídla jistá Linda na Emiminu, 32letá a vnitřně osamělá maminka na mateřský. Manžela/partnera má, ale asi jí to neklape. No, a někde v diskuzi si našla, že jsem osamělý, chtěla flirt, jen na dálku. Tak jsme si psali a už si nepíšem, kvůli mně. Ta touha po ženách vyprchala, ke konci jí vadilo, že je hlavním tahounem konverzace ona. A jednou se mě zeptala, co si vlastně po těch letech myslím o ženách. Chceš to vědět i ty? Tak poslouchej:

Se ženama je to těžký, bez nich ale ještě těžší. Jste v zásadě smyslem života a cílem veškerého našeho snažení a je úplně jedno, jestli do vás chceme zasunout na jednu noc a ráno se po anglicku vypařit, nebo s váma založit rodinu a strávit zbytek života. To vy jste tím motorem, proč si bereme hypotéky, budujeme hnízda, chodíme do kin, na večeře. A někdy mě neskutečně serete. Ale bez vás je život šedej, prázdnej.

Ty i já se známe jen virtuálně, ale pokud čteš můj blog, tak víš, že to nesmíš vzdát, i když je to k zbláznění a mám často pocit, že mě ta samota rozdrtí. A to mám prima rodiče, bráchu, kamarády, všichni jsou relativně zdraví, bídou nestrádáme. Co když je, Mečoune, tohle štěstí?

Můžu ti sem napsat něco, co nechci dávat na svůj blog? Já zhruba od svých 27 roků tušil, že je vymalováno. A před dvěma lety mě napadlo, jestli, kdybych věděl, jak se budu dnes cítit, měl bych u některých tehdy nezadaných kamarádek šanci. Ne na vztah nebo sex, ale prostě jen týden, třeba to kino, večeři a tak. A přitom nic neočekávat. Koho konkrétně? První, Chemickou a Éčko. Ale já tehdy fakt věřil, že jednou budu mít svou vlastní holku, a hlavně mě nikdy nenapadlo, jak se budu před třicítkou a pod třicítce cítit. Takže mě tehdy mrzelo, že jsem si před těmi 5 až 15 lety nezkusil říct o jeden týden štěstí. Když jsem to vyprávěl Sladké, řekla, že mě to vůbec mrzet nemusí, protože to jsou kámošky, a ty jsou na tohle nevhodné. Ale trošku se jí to říká, štastně vdaná, holčičku. Ty kámošky jsou jediný holky, který budu mít.

A když vidíš, jak se vdávají, žení, rodí děti, je to na jednu stranu krásný, moc jim to přeju, protože konečně dosáhli naplněného života. Na druhou stranu už nemají tolik času. Proto nejraději vzpomínám na středoškolská léta (moje) a vysokoškolská (jejich), kdy to bylo nádherně bezstarostné období a měl jsem je víc pro sebe.

Někdo třeba hodně pracuje, cestuje, má hromadu kámošů, což může dost dobře tlumit touhu po partnerovi. Ne ji úplně pohřbít. Mečoune, ty nesmíš být jako já. Já rezignoval. Právem. Protože málokterá ženská by chtěla chlapa, co si neutře ani zadek.

Když jsem psal komentář k Než jsem tě poznala, napsala mi jedna slečna:

"Musí to být těžké, ale nemůžu říct, že to chápu. Žiju přeci úplně jiný život, ač možná úspěšný, mám rodinu, přítele, práci, která mě docela i baví, ale šťastná si nepřipadám."

Já jí odepsal toto:

"Zdravím,

přemýšlel jsem, co odepsat. Myslím, že je to normální. Jak dlouho chodíte s přítelem? Chci Vám poděkovat za přiznání, že nejste šťastná, protože to chce velký kus odvahy, i když máte všechny předpoklady k tomu šťastnou být...

Ale život je těžký, myslím, že víme oba. Já také něco málo o vztazích vím a po počáteční zamilovanosti a vášni kouzlo trochu opadne, přijde stereotyp, práce...Ale musíte bojovat, umět se překvapovat, občas udělat něco bláznivého Jsem trochu skeptik, když čtu o manželech, kteří jsou spolu 30, 40, nebo 50 let a tvrdí, že se milují ještě víc než na začátku nebo že se dokonce nikdy nepohádali...Přijde mi to, jako hloupost nebo lež. A nebo jsou ještě ze staré školy, kdy ženy musely poslouchat, vzpírat se manželovi bylo nemyslitelné a ženy byly hodně submisivní a poslušné. Své názory si mohly nechat leda pro sebe a nebo potají po nocích brečet do polštáře. A nebo je to skutečně jeden pár z tisíce, možná z miliónu, kdy si opravdu sednou navzájem tak dokonale, že tam nejsou vůbec žádné třecí plochy. Že jeden nakousne větu a druhý ji dořekne. Že ani jeden z nich nikdy neudělá nic, co toho druhého naštve nebo se ho dotkne...

Bude to znít hloupě, ale chci, abyste byla šťastná. Jenže to musíte vědět Vy, co by Vás naplnilo, těšilo, rozradostnilo. Myslím, že v tom nejste sama, někdy určitá únava, životní stereotyp dostihne každého..

Asi Vás nepotěším, ale ty chvíle absolutního štěstí jsou v životě velmi vzácné a trvají jen krátce. Můžeme se zamyslet, kolik lidí v této zemi se cítí opravdu šťastně - finanční problémy, nezaměstnanost, rodinné problémy, stres v práci...Proto mi přijde trošku jako výsměch, když slýchávám, že bychom měli svůj život žít naplno. Jak naplno? Možná ve smyslu toho nic neodkládat. To, co chci udělat, udělám hned, protože žádné zítra už být nemusí. A až jednou přijde konec, abych nelitoval ničeho, co jsem nestihl. Na druhou stranu žít naplno v záplavě běžných životních starostí je docela obtížné. Spousta lidí je rádo, když přijde domů z práce, svalí se na gauč, protože na nějaké užívání si už chybí energie. Mnoho z nich je rádo, že mají sílu na každodenní stereotypní chod života..

Držte se a zkuste být alespoň jednou týdně půl šťastná"

A to je asi vše. Vím, Mečoune, že celý tenhle koment nijak nevyřeší to, jak se uvnitř cítíš. Golu na opravu lidský duše zatím neobjevili, ale strašně bych si přál, aby ti dodal trošičku sil do dalších dní. Drž se, chlape.

Martin