"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

rebarbora: Moc hezký článek Celkově mám u nás pocit, že všeobecná nasranost je in záležitost - všichni jsou nešťastný, všechno je na prd a lidi jsou svině, jo a taky počasí je furt špatně (i když svítí sluníčko, i když prší ), připadám si pak trochu divně, když jsem spokojená a snažím se radovat z maličkostí (jakože ráno svítí sluníčko nebo mám s sebou dobrou snídani nebo ráno, když prší, tak omylem sbalím taťkovi deštník v předsíni, přestože mám svůj už v kabelce ), až skoro provinile se kvůli tomu někdy cítím a raději se o své spokojenosti moc nešířím (teda ne, že bych taky někdy neměla den blbec a tak ), aby mi ji náhodou ostatní nevymluvili a nenahrnuli na mě, co všechno je vlastně špatně
Ostatní se snažím taky moc rychle nesoudit, jako takovým těm prvotním sympatiím a antipatiím se člověk prostě neubrání, ale rozhodně nehodlám nikoho odsuzovat za to, jaké má třeba koníčky nebo jak tráví svůj volný čas, a trochu naivně doufám, že to tak dělají i ostatní, protože to je přece každého věc, co ho baví a v čem vidí smysl. A rozhodně považuju za neslušné vnucovat někomu svůj životní styl a názor, přesně jak říká baryn
Jo a o tom, kam směřuje naše společnost jsem měla šanci popřemýšlet zrovna tenhle týden, když jsem jela městskou a zapomněla jsem si sluchátka, takže jsem byla svědkem toho, jak do autobusu nastoupila maminka s dvěma malými dětmi, a to mladší, asi tří nebo čtyřletá holčička hned začala vřískat, že si chce sednout k oknu (jenže autobus byl nacpanej a jediný volný místo bylo na dvousedačce, ale ne u okna), no a co se nestalo, slečna, která seděla na té dvousedačce u okna se zvedla a že je tam teda jako s maminkou pustí - říkám si ano, hezké gesto, ale pozor, maminka jí vlastně ani nepoděkovala, vzala to asi jako samozřejmost, svou rozmazlenou holčičku namáčkla k okýnku a sama nad dětmi stála, přičemž ten malý diktátor ji pak zabavil celou půlhodinu jízdy - to bylo samé, já chci tohle, dej mi tamto, žádné "prosím" nebo "děkuju", až se mi z toho hrůzou ježily vlasy a měla jsem velice silné nutkání uštědřit několik výchovných pohlavků A to nemluvím o tom, že holčička někde odložila nějakou hračku, maminka ji skoro celou cestu dle jejích příkazů usilovně hledala ve všech taškách, které táhla (což samozřejmě trochu omezovalo i ostatní spolucestující, ale budiž), a když nebyla úspěšná a dítě začalo vřískat čím dál hlasitěji, že to autíčko prostě chce, tak maminka začala přicházet s návrhy jako: tak ti koupíme nové, no. Jenže holčička nové autíčko nechtěla, ona chtěla to své staré. A tak maminka přišla s geniálním nápadem, který mi už doslova vyrazil dech, že teda jako půjdou za Adámkem (asi nějaký kamarád nebo tak), ten že má dvě a tak jí jedno autíčko dá Jakože ještě se toho chudáka chlapečka ani nezeptaly, jestli by byl vůbec ochoten se s tou malou harpyjí podělit, a už to bylo bráno jako hotová věc. Holčička se uklidnila a jen se zeptala, jestli za ním teda jako půjdou hned, načež ji maminka začala trochu krotit, že dneska určitě ne a že je Adámek nemocný, tak že možná o víkendu. Nevím, možná už začínám být stará nebo co, ale tohle mi fakt hlava nebrala A jak se pak lidi můžou divit, že nikdo nepouští sednout seniory, když jsou od malička učeni, že se celý svět točí jenom kolem nich, lidi je pouštějí sednout, a ne ledaskam, ale přesně tam, kam si umanou (nemluvě o tom, že takhle vídám cestovat i babičky s dětmi, které ty malé hajzlíky posadí a samy nad nimi stojí a stěží se drží tyče jako dobře, když už chce to dítě posadit, tak přece není problém si sednout a dát si ho na klín, jenže to ti malí diktátoři nechtějí, že, oni chtějí sedět sami a u okna a vůbec ). Nemluvě o tom, že jsou zvyklí, že aniž by vlastně o něco poprosili, dostanou všechno naservírováno na zlatém podnose, nebo o nějakém učení se zodpovědnosti, jakože když si chce malá cácorka nosit své autíčko v ruce a pak ho někde zapomene, tak se jí sežene jiné. Možná bych byla brutální matka, ale já bych jí rozhodně nové nesháněla - prostě si příště bude muset na svoje hračky dávat větší pozor
Safra, to jsem se nějak rozepsala Ale za to můžeš ty, Mečoune, a tyhle tvoje hloubavé články