Proč je dobré se nenávidět

a jak z toho vytěžit maximum!

(Dlouho jsem přemýšlel, jestli to nedát jako zaheslovaný článek, ale protože je to dlouhý, tak to stejně nikdo číst nebude - rozhodně ne celý- tak co :D)

Ha, asi se začnu živit jako motivační řečník a spisovatel. Ale místo toho klasického "musíte se mít rádi!" a "když se budete mocinky moc snažit, všechno se vám podaří!" budu lidem sdělovat moudra typu "Sebenenávistí ke hvězdám" a "Láskou si nejsem jistý, ale je to vztek, co dává lidem křídla." Protože, vážení přátelé, v takových sebedestruktivních náladách se ukrývá mocná skrytá síla!! (DUN DUN DUUUUN!)

A vydělám mi-li-o-ny a pak budu jenom jezdit po světě a chlastat a fetovat a užívat si s prostitutkama a lidi mě za to budou děsně obdivovat (viz jakýkoliv slavnější herec) a vůbec, splní se můj životní sen! MUHAHAHAHAHAAHAAAAA!

Ehm, pardon, nechal jsem se trochu unést. Zpět k dnešnímu tématu.

Nemusíme se šťourat v podrobnostech, ale řekněme, že každý máme určitou míru sebepohrdání a sebenenávisti. Něco co se vám nepovedlo, něco, za co se nemáte rádi, ať už se pranýřujete právem nebo neprávem. Někdo má ten pocit větší, někdo menší, ale potenciál k zpracování má každý. Dalo by se říct, že ti, kteří mají toho sebepohrdání víc, to budou mít lehčí :D A já, krásné dámy a moudří pánové, mám sebepohrdání na rozdávání. Takže pokud by někomu chybělo, stačí říct, na počkání vám ho můžu dodat - a za rozumnou cenu! :D

(Od 18:50)
RIMMER: Sebepohrdání? Já sebou nepohrdám. A proč by někdo opovrhoval mnou?
KRYTON: Chtěl byste seznam, pane?
RIMMER: Jaký seznam?
KRYTON: No, například Vámi pohrdali rodiče, neboť jste nesplnil jejich očekávání a Vaši tři bratři byli důstojníky ve Vesmírném sboru a Vy jste skončil jako obsluha automatů na polévku. Pak je tu Vaše neschopnost navázat trvalý vztah s kýmkoli. Vaše zbabělost. Váš nedostatek šarmu, cti či kouzla a trýznivé svědomí, že Vás za celý život neměl nikdo doopravdy rád, protože jste tak naprosto odpudivý.
RIMMER: Jo, tohle.
KRYTON: Prosím, nepřerušujte mě. Jsem teprve v půlce.

Ten princip je vskutku jednoduchý: Jde o to znechutit si to, co běžně děláte. Ideálně i svou komfortní zónu, ale k tomu se dostanu později. Jde o to být na sebe tak naštvaný, až se vám udělá zle z toho, co běžně děláte, a co vás brzdí ve vašem seberozvoji. Např. z toho, jak pořád jenom ležíte a chroupete křupky, místo toho, abyste šli ven běhat.

Nebo jak místo učení jenom prokrastinujete. Cokoliv.

Využít ten vztek sám na sebe k tomu, abyste si pak ty příjemné činnosti nedokázali užít. To je první krok.

Druhý krok je vyšvihnout ty emoce do takové míry, až sami sebe přesvědčíte, že si je vlastně ani nezasloužíte - že si zasloužíte jenom to nepříjemné. Tedy to, před čím tou prokrastinací utíkáte (cvičení, učení, práce, stydlivost, co já vím).

Zkrátka a jednoduše, místo toho, abyste si jako správní emaři záměrně působili bolest (a řezali do sebe, nebo tak něco), si záměrně odpíráte potěšení. Výsledek je stejný, resp. podobný, vy nemáte jizvy (teda aspoň ně takové, které by byly vidět :D), nikdo se o vás nemusí strachovat a vůbec, všichni jsou nakonec děsně happy jak dva grepy.

A sem bych dal svoji přítulkyni
KDYBYCH NĚJAKOU MĚL!

Tak, teď to neberte jakože bych měl něco takového v plánu, ale vždycky, když jsem tak přemýšlel o sebevraždě (bez toho, abych ji plánoval reálně, jen jsem nad tím tak přemýšlel... Vy to snad neděláte? Ne? Oh :O ), říkal jsem si, že je to takový divný - když se chcete zabít, tak vám už vlastně na ničem moc nezáleží, ne? Jakože je už všechno stejně jedno.
A právě to vám otevírá celou řadu možností, dává vám to křídla, svobodu - když už chcete jednou umřít, proč se nechat omezovat běžným životem? Pak byste si prostě mohli dělat COKOLIV, bez ohledu na následky. Ať už je to řádné vyfakování nenáviděného šéfa nebo vyloupení banky.
No, samozřejmě že se pořád pohybujeme ve velmi, VELMI hypotetické rovině :D

Je to podobné - možná se to zdá jako paradox, ale právě moje přesvědčení, že za nic nestojím a že je to vlastně stejně všechno jedno a úplně k ničemu, mi dalo tu největší svobodu, jakou jsem kdy zažil a já pak byl schopen vystoupit ze své komfortní zóny a udělat věci, které bych nikdy neudělal (jako oslovování s(v)lečen na ulici a tak). A to všechno pouze díky vědomí, že si nezasloužím bezpečí komfortní zóny a že to stejně nevyjde, tak co! :D Čili pravý opak toho, co vám tvrdí většina motivačních knížek (Věřte v sebe a cíl!). Pravda, ono to skutečně nikdy nevyšlo, ale to stejně nevycházelo ani předtím. No a co? Už to beru s lehkostí, aspoň mě nic nepřekvapí :D

Albert Camus prý řekl, že není žádný osud, který by se nedal překonat pohrdáním. Proč by to nemohlo být sebepohrdání? HA!

Tak, a abych dal nějaké konkrétní příklady z mého života, tak zmíním pár věcí, co jsem opravdu dokázal udělat díky sebenenávisti a sebepohrdání a s pomocí těch dvou výše zmíněných bodů:

1) OTUŽOVÁNÍ

Možná se to nezdá, ale není to tak lehké jak se zdá. Já měl vždycky rád hodně hodně teplé sprchy. Na druhou stranu jsem se už dlouho chtěl začít otužovat. Vždycky jsem ale vydržel tak týden. Už se to táhne několik let.
Co s tím? No, není nic jednoduššího, než u sebe probudit tak velké pohrdání, že ho zchladí jedině vlažná (studená ještě ne, tak daleko nejsem :D) sprcha. Nevěřili byste, co všechno je člověk ochoten strpět, když se dostatečně nemá rád! Pravda, řvu u toho víc než malé děcko u zubaře, ale kdyby to bylo jednoduché, nepotřeboval bych k tomu sebepohrdání, že.
Jsem teprve na začátku té cesty, ale jestli nepolevím, určitě to nakonec vyjde a já se budu na Silvestra chodit koupat s místními blázny do naší řeky. S tím kvantem sebepohrdání co mám k dispozici by to neměl být moc problém :D

2) UČENÍ

Tady je to trochu těžší, ale taky to jde. Musíte s tím pocitem, že si nezasloužíte prokrastinaci, fakt pečlivě zacházet. Musíte se přesvědčit, že si zasloužíte jenom tu nudnou a úmornou práci, kterou máte před sebou. Je to těžké, ale s trochou cviku to nakonec většinou vyjde :) Stačí si tu prokrastinaci dostatečně znechutit, to je ten hlavní cíl... ale přitom neztratit z mysli ten smysl, kterým je, donutit se jít učit. Ne že propadnete nechutenství a vykašlete se na to ještě víc :D

3) CVIČENÍ

Tady není moc co vysvětlovat. Nemusíte ani chodit cvičit s někým jiným a být tak na něm do jisté míry závislí - stačí vám ten hlas ve vaší hlavě, že jste tak strašně moc neschopní, že si nezasloužíte nic jiného než to nezměrné utrpení a bolest, které s sebou cvičení neodmyslitelně přináší.
A věřte, to cvičení vám dá velmi snadno pořádně zabrat, v tom je jeho krása (podobně jako otužování). Jenom pozor na zranění, je potřeba samozřejmě zachovávat nějakou přiměřenou míru a vhodně zkombinovat cvičení, regeneraci a jídlo.

4) BRZKÉ VSTÁVÁNÍ

Přiznám se, že tady zatím žádné větší úspěchy neslavím. Pořád ještě je moje láska k rochnění se v posteli silnější než moje sebepohrdání (holt to každé ráno trvá, než se rozehřeju :D)

Imponování s(v)lečnám, takhle to má vypadat

5) OSLOVOVÁNÍ

Tohle je asi nejpádnější argument pro to, že se díky sebepohrdání dá ujít fakt daleká cesta :D Je to něco, čeho jsem dosud nebyl vůbec schopen, zato teď už se to pomalu učím. Jistě, o výsledcích ani nemá smysl se zmiňovat, ale důležité je, že dělám něco, co jsem nikdy dřív nezvládl :) A o tom to je.

A takhle to dopadá, když se o to pokouší Mečoun :D
Zatímco ostatní mají dlouholeté vztahy, zážitky, všechno možné, já přešlapuju na místě

Vím, že je to těžké udělat - tohle koneckonců není moc návod, takže je vám to asi k ničemu :D Pokud jste dost praštění na to, abyste to zkoušeli taky, tak vám přeju hodně štěstí. A jestli vám to nepůjde, nic si z toho nedělejte - holt to berte tak, že se v tom ještě nerochníte tak moc a tak dlouho jako já, což je koneckonců docela pozitivní zjištění! :D
A kromě toho, knížek o pozitivním myšlení je celá řada.