Tisíc věcí co mě... nemám rád

FÁZOVÉ LOUČENÍ

Myslím, že to všichni znáte.

Přijde k vám (zvaná) návštěva. Bavíte se, řešíte věci, klasika. Pak nadejde čas jejího odchodu.

A pak to nastane.

Už už jsou obutí a u dveří, už už odcházejí, jenže někdo nadhodí téma, které se už probíralo (většinou když je něco potřeba vyřešit nebo tak, prostě když o něco jde) - a celý rozhovor jede víceméně nanovo. Takže pak dojde k tomu, že stojím v chodbě u dveří a usmívám se a přikyvuju na něco, co už bylo několikrát zevrubně omleté a probrané (protože bývá nezdvřotilé prostě jenom tak odejít, i když jsou tam jiní členové mé rodiny).

Bohové, jak já tohle nesnáším. Nemám nic proti návštěvám. Nemám nic proti řešení věcí. Ale krucinál, tak to snad řešíme v obýváku u čaje/kafe/alkoholu, ne v chodbě u dveří.

Posledně jsem si za dobu, co fázovité loučení probíhalo, stihnul uvařit čaj a skoro vypít jeden hrnek (nekecám).

Zažíváte to někdo? A co je horší, ÚČASTNÍTE SE TOHO? JESTLI JO, MÁTE KE MNĚ DVEŘE NAVŽDYCKY ZAVŘENÉ!!!!  (:D)