Zlomenymec | Hrdina I

Tohle se taky nikdy nestalo.

(Tuhle povídku jsem tu měl kdysi dááávno, ale teď jsem ji vzal a docela dost ji upravil.)

Druhý výkřik o pomoc byl jasný signál, že se něco děje a taky důkaz, že se mi ten první jenom nezdál.

Neváhal jsem ani vteřinu a hned jsem se za tím zvukem vydal. Spíš než ženský bych ho tipoval na dívčí, ale to bylo vlastně fuk. Zapadlá část nejmenšího velkoměsta po setmění zela prázdnotou. Jak jsem se tak zběžně rozhlédl kolem, nikde nikdo nebyl, což je vlastně běžný, když člověk zrovna potřebuje pomoc.

Třetí výkřik. Už jsem byl celkem blízko, dokonce jsem už slyšel hlasy. Jeden byl mužský, sebejistý. Druhý dívčí, z kterého přímo pryštěla zoufalost. Vběhl jsem do jakési zapadlého podchodu a oba jsem je uviděl.

Mladík, jenom o trochu vyšší než já, který zjevem připomínal klasického punkera, držel za ruce jakousi blonďatou slečnu. Ani jeden z nich si mě nevšiml, takže jsem musel upoutat jejich pozornost.

"Hej! Nech ji být," prohlásil jsem. Opravdu originální hláška, ale splnila svůj účel.

Týpek sebou leknutím trhnul, pustil blondýnku a otočil se ke mně.
"Vypadni vocaď," procedil mezi zuby a probodával mě pohledem.

"To asi nepůjde," nasadil jsem klidný tón.
Záporák udělal dva rychlé kroky směrem ke mně. "Říkám ti vypadni," zasyčel a pokusil se mě uzemnit pravým hákem. Naučeným pohybem jsem mu úder zablokoval, chytnul ho pod krkem a připlácl ho na zeď.

"Teď už najednou nejsi takovej frajer, co?"

Pankáč na mě vyjeveně zíral a snažil se vymanit z mého sevření.
"Nech toho, nebo ti zlomím ruku!"
"Huhly huhly huhly," zašeptal. Na tváři přitom měl naléhavý výraz.

"Cože?" odpověděl jsem, rovněž šeptem.
"Že utekla."
Nenápadně jsem se ohlédl doprava, pak i doleva. V podchodu už jsme byli už jenom my dva. V dálce bylo ještě slyšet slabé cupitání utíkajících nohou.

"Zatracená práce!"
Pustil jsem Dana a naštvaně nakopl prázdnou plechovku od piva. Dan si promnul krk. "Říkal jsem ti, že budou zdrhat. Proč by tady měly čekat?"
"Protože by chtěly vyjádřit vděk neznámému hrdinovi, který je zachránil?"
Dan se ušklíbl. "To by musela bejt fakt blbá. Čekat tady jak to dopadne, a pak vyjadřovat vděk. Já ti říkal, že je to dementní nápad."

"Náhodou je to geniální. Poslední možnost, která mi zbyla."

"Jestli je to opravdu tvoje poslední možnost, tak to tě teda fakt lituju."
"Já nejsem zoufalý," zahučel jsem.

Chvíli jsme tam tak mlčky stáli. Potom se Dan ozval: "Připomeň mi, proč jsem se do tohodle vlastně nechal ukecat?"

Vrhl jsem na něj nevraživý pohled. "Protože sis půjčil moje auto, který jsi pak vožralej několikrát obrátil někde na polňačce a škodu jsi mi pořád ještě nesplatil?" odpověděl jsem mírně, opravdu mírně ironicky.
"Jo aha. Ale měsíc jsem byl v nemocnici! V bolestech! To mě ponaučilo!"
"Jo, to sis splatil dluh sám sobě a vlastnímu tělu, svůj dluh za to, že jsi blbej. Tohle je ale dluh, který dlužíš mně."
"To je pádný argument," uznal.

"To bych řekl." Obloha se začala nepříjemně zatahovat. "Pojď, pudem něco zkousnout."

"Ty mě zveš?" Danův obličej se rozzářil v grimase, kterou by uživatel starého ICQ 5 popsal jako *JOKINGLY*.

"Tobě se ten dluh zdá malej?"

":-(" odpověděl Dan.

O něco později už jsme seděli v jednom z mnoha fastfoodů. Dan se mezitím pustil do zevrubného rozebírání mé osobnosti, vztahů, života, vesmíru a vůbec.
"... takže jestli si myslíš, že tímhle uděláš dojem, tak sice možná jo, ale stejně to nakonec dopadne tak, že z toho nic nebude. Rozumíš?"
"Ty to pořád nechápeš. Já se prostě akorát potřebuju seznámit," odvětil jsem kysele. "Věř mi, zkoušel jsem už skoro všechno, včetně chození po městě a oslovování ženských a... nedopadlo to dobře," ukončil jsem směr debaty neutrálně. Říct, že to nedopadlo dobře, bylo jako říct, že je Slunce poněkud horké, ale nebylo potřeba se šťourat v podrobnostech.
"Ale když budeš stejnej jouda jako jsi teď, stejně se s tebou časem rozejdou."
"Nesmysl. O zbytek se už postará můj šarm. Kromě toho, kritické situace lidi sbližujou. Já je prostě potřebuju jenom nějak zaujmout, protože jsem jinak hrozně nevýraznej. Nemám takovej ten šmrnc, nebo co."

Dan udělal odevzdané gesto. "Já to vzdávám. Ty máš prostě svůj svět, do kterýho ti nikdo nesmí kecat. Člověk by řekl, že ve svým věku už budeš mít dost rozumu a zajdeš se seznámit někam do hospy."

"Člověk by řekl, že ve svým věku už budeš mít dost rozumu a nebudeš jezdit ožralej," napodobil jsem ho.

Dan se zamračil. "To bolelo."

"Ty to nemůžeš vědět, protože to nemáš jako já. Vy jste s Janou jak dlouho, čtyři roky? Do mě se nikdy nikdo nezamiloval, teda aspoň ne opravdově. Vždycky jsem se snažil udělat dojem, být hodný, milý, sebejistý, pozorný a takový ty věci. Ale vždycky tu byl někdo, kdo byl lepší než já. Někdo, kdo se nemusel snažit a bang! Získal ji. A já, já samozřejmě nakonec zůstal v kolonce "dobrý kamarád". Kdybys jenom věděl kolik já mám takovýchhle dobrých kámošek... Takže potřebuju nějak zaujmout." Netriviální nabídkou, nebo spíš situací, dodal jsem v duchu.

"A co seznamky?" zeptal se Dan s nadějí v hlase.
"Ty jsou k ničemu. Ty ženský si tam choděj jenom zvyšovat sebevědomí nebo co. Jak nemáš fotku v takových těch obřích vtipných slunečních brýlích před svým fárem, nejlépe bez trička, nemáš šanci."
"Já bych ti ty brýle klidně půjčil!"
"A auto?" Tohle ode mě byla podpásovka, uznávám.
"No jo, furt," zahuhlal.
"A kromě toho," dodal jsem, "byla by to skvělá historka pro naše děti!"
Dan se na mě podíval s nevěřícím výrazem. "Vaše co?"
"No jo," tentokrát jsem huhlal já.
"A co když bude zadaná? Co pak?"

"Prosímtě, myslíš že jsem na tohle nepomyslel? Vybírám je právě s tímhle ohledem, nemysli si. Dřív se nezadanost poznala podle rozpuštěných vlasů. Dneska se pozná podle tapety na chytrým telefonu - když tam má svýho amanta, je to jasný."
"Začínáš mě docela děsit, víš to?"
"Řekněme, že jsem měl docela dost volných sobotních večerů na to všechno to promýšlet."
A stejně to nebylo moc k ničemu. Bylo potřeba nějakou vhodnou vyhlédnout, zjistit si, jestli je nezadaná, počkat si, jestli půjde sama a jestli půjde naším vyhlídnutým temným podchodem. Člověk by neřekl, jak to mají stalkeři těžké. I když, pravda, ti se většinou nějakou zadaností nezatěžujou.
Dál už jsme jedli mlčky. Když jsme měli oba dojezeno, optimisticky jsem se zeptal: "Tak ještě jednou? Tentokrát to určitě vyjde."

Dan vypadal, že by teď byl raději třeba i u zubaře než tady se mnou.

"No tak, netvař se tak schlíple. Musíš přece vypadat zle. Vžij se do svý role."
"Jak dlouho to budeme dělat?"
"Tak dlouho, dokud bude potřeba."
"A po mně mezitím vyhlásej pátrání!"
"Neboj se, proto jsme koneckonců tady, v tomhle městě. Mám to všechno promyšlený! A kromě toho, aspoň pár holkám ukážeme, proč není dobrý nápad chodit po setmění samy podchody. To je dobrá věc, nemyslíš? Vždyť my tu vlastně děláme službu veřejnosti!"

"Kdybys nebyl můj dobrej kámoš, tak se na tebe vykašlu, je ti to doufám jasný?"

"S tím jsem počítal, když jsem se na tebe obracel. Ty jsi totiž můj úplně nejvíc nejlepší kamarád, Daníčku," poplácal jsem ho po zádech.

Kyselý pohled, který na mě vrhl, by zkazil i čerstvě vydojené mléko.

* * *

"Hej! Nech ji být," prohlásil jsem. Opravdu originální hláška, ale splnila svůj účel.

Tentokrát byla naším cílem menší zrzka. Menší myslím menší než já, což nebylo zrovna moc častý. Proto jsem si ji taky vybral. Takhle to zní vážně trochu úchylně, to musím uznat.

Dan se ke mně trhnutím otočil. "Vypadni vocaď," procedil mezi zuby a probodával mě pohledem.

Musel jsem obdivovat to, jak se dokázal přetvařovat. Bylo mi jasný, že je nervóznější než panic v bordelu, ale nedal to na sobě vůbec znát. Myslím, že na prvním stupni dokonce chodil do dramatického kroužku.

"To asi nepůj-"

"Nějakej problém?" skočil mi někdo do řeči.

Po zádech mi přejela mrazivá vlna. Všichni tři jsme se otočili kdože to promluvil. Holohlavý chlápek, který se vyloupl úplně odnikud, teď stál jen pár kroků od nás a budil dojem jednovaječného dvojčete Golema.

"Doufám že máš Pampersky. Vypadá to na pěkný sračky," ucedil jsem potichu směrem k Danovi. Asi mě slyšel, protože hlasitě polkl.

Stáli jsme tam všichni tři, já, Dan a naše "oběť", jako nějaké sousoší.

Chlápek těkal očima z jednoho na druhého. Byl to takový ten týpek, jakého běžně vídáte v posilovnách. Vysoký, svalnatý, holohlavý, potetovaný, s mírně rozpláclým nosem, který byl důkazem, že se už párkrát v životě pral. Jako by ho někdo vystřihl z magazínu o bojových sportech. Určitě má na svoje ruce a nohy zbrojní pas.
Pak se zeptal: "On ti něco udělal?" Otázku přitom směřoval mně a Danovi někam za záda.

Duo já a Dan se otočilo směrem k vyděšené zrzce. Ta udělala to nejhorší, co vůbec mohla udělat.

Přikývla.

Hned nato se stalo hodně věcí najednou.
Dan se nadechl. Chlápek k němu vykročil. Já zvedl ruce v obranném gestu.

Potom se svět slil do jedné velké rozmazané nepřehledné bolestivé skvrny.

* * *

"Myslím, že mi vyrazil kousek zubu."

"To přežiješ." Stál jsem u Dana a odborně si prohlížel jeho obličej. Byl jako duha, svítil všema barvama. "Já ti říkal, že máš utíkat. Vždyť jsem na tebe křičel."
"Promiň, asi jsem tě neslyšel přes zvuk mýho obličeje, který právě dostával nakládačku od nějakýho hajzla," rozčiloval se.
"Technicky vzato jsi byl ten hajzl ty. On byl hrdina. Obličej budeš mít v pohodě, akorát tady nad obočím ti asi zůstane menší jizva. Budeš moct machrovat před holkama." Na gymplu jsem měl dva roky biologii člověka, takže jsem teď zastával funkci polního medika. Ještě že s sebou nosím náplasti (nepromokavé). Vždy připraven, to je moje heslo, a to jsem nechodil do skauta.
"Hele, viděls ty jeho ruce? Ty vole, ten měl bicák jak já stehno," snažil jsem se situaci trochu odlehčit.

"Ruce jsem moc neviděl, vole, zato s jeho pěstí jsem se seznámil dokonale!" Dan byl opravdu naštvanej. Těžko se mu divit. "Proč jsi ho nezmlátil? Dyť děláš ten svůj sport!"
Povzdechl jsem. "Za prvé to není sport, ale sebeobrana, za druhý byl v právu a za třetí, abych takovýho pořízka zmáknul, musel bych se do něj pustit vážně fest, a ani pak bych si na sebe radši nevsadil. A ještě nejsem tak honěnej, abych mohl člověka vyřídit bez toho, abych mu ublížil. To se učí až na těch fakt vysokých stupních."

"Takže jsi ho prostě nechal tak, ať ze mě nadělá fašírku!" obvinil mě.
"Hej, a kdo ti přiběhl na pomoc? Já to taky schytal, nemysli si," ukázal jsem na svoje natékající oko. Té první ráně jsem uhnul, ale ta druhá mě dostala.

"Co já vím, tak jsi tam akorát stál s roztaženejma rukama a něco jsi hulákal."
"A tak se kruhem vracíme zpátky k 'Já ti říkal, že máš utíkat.'"

Chvíli bylo ticho. Bylo už vážně pozdě.
Dan se unaveně zeptal: "Už toho dneska necháme, ne?"
Přikývl jsem. Byl to fakt pitomej nápad. V cizím městě, hrát si na hrdinu... Někdo jednou řekl: "Ve městě, kde tě nikdo nezná, si můžeš dělat co chceš." Myslím že to byl Napoleon, ale nejsem si tím jistý. Věřte citátům na internetu. Napoleon snad taky řekl "Odvaž se, a pak se uvidí." Což je hrozně motivující citát, dokud si neuvědomíte, jak to s Napoleonem nakonec dopadlo.

Byl jsem Danovi vděčnej, že do toho se mnou šel. Každý jiný rozumný člověk by mě poslal někam, i kdyby mi dlužil sebevíc. Ale on mi chtěl fakt pomoct. Byl to vážně můj úplně nejvíc nejlepší kamarád.

"Asi to byl vážně blbej nápad."
"Vždyť se ti to celou tu dobu říkám!"
"Pojedeme domů a já zítra vymyslím něco lepšího... dělám si srandu," dodal jsem, když jsem vyděl Danův napůl zděšený a napůl rozzuřený výraz.

Vyrazili jsme směr metro.

Ve vestibulu metra jsem se Dana zeptal: "Zvládneš cestu domů sám?"
Dan se protáhl a bolestí se zašklebil. "Asi jo. Jsem v pohodě. Celkem."

"Co řekneš Janě?"

"Něco už si vymyslím, to je jedno. Co ty? Ty budeš spát tady?"

"Jojo. Mám tu domluvený nocleh, zítra si tu potřebuju něco zařídit."
Dan se na mě podezřívavě podíval.
"Neboj se, s ženskýma to nemá nic společnýho."

"A zvládneš tu cestu?"
"Jasný. Mně nic není." Moje duševní stabilita sice schytala kop s otočkou přímo do hlavy, ale to se časem srovná.

Zvednul se vítr a do stanice dorazilo moje metro. Podal jsem Danovi ruku. "Tak se brzy uvidíme. Měj se."

"Ty taky. A už proboha nikoho nezachraňuj!"

Zaplul jsem do vagonu metra a přes okýnko na něj ještě na rozloučenou kývnul. Dan pozdrav opětoval.

Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají. Metro se rozjelo a já jsem naprosto vypnul svět okolo sebe. Ten nápad byl fakt pitomost. Ještě se nám mohlo opravdu něco stát. A chudák Dan málem skončil u srkání jídla brčkem.

Měl jsem z toho fakt špatnej pocit. Nemohl jsem ale přece udělat nic jinýho, i když jsem se postavil mezi Dana a toho týpka, co neměl žádnej krk. Tak tak, že se nám odtamtud nakonec podařilo utýct.

Dan měl možná vizáž drsnýho punkera, ale nikdy se nepral, pokud nepočítáme školku, kde ho mlátily holky. Tohle mu vždycky připomínám, když ho chci trochu poškádlit.

Možná měl Dan nakonec pravdu, asi jsem se na to měl vykašlat rovnou a jít zase někam na seznamku. Nebo do tý přiblblý hospody. Tak by to aspoň udělal každý trochu normální člověk, ale já... Já si vždycky vybírám tu debilnější cestu.

Jenže ani ta první varianta není kdovíjak jednoduchá. Teda aspoň pro mě ne. Nepřinášela vůbec žádné ovoce, a to jsem byl hodně vynalézavý. Čím víc se člověk snaží zapomenout, tím víc si pamatuje. A já měl spoustu věcí, na který jsem chtěl zapomenout. Zkušeností a zážitků. Tak jsem zkusil něco novýho. Něco originálního.

A chudák Dan za to zaplatil.

Promnul jsem si oči. Vážně mi ze sebe bylo nanic. Ale na to jsem měl asi myslet dřív, než jsem do toho šel.

Možná bych příště mohl zkusit alkohol. To prej na zapomínání zabírá. Nebo se nechat nalejt do cizinecký legie - během základního výcviku bych přišel na trochu jiné myšlenky. Hm. Jeden nápad lepší než druhý.

Zíral jsem do svého odrazu v okně a zoufale se přitom snažil nevnímat zamilovaný pár, který se olizoval několik sedadel ode mě. Nemělo to cenu, ty mlaskavý zvuky musel slyšet i řidič.

Zamilovaní. Mladí. Šťastní. Pche!

Pomalu se ve mně začal zedmouvat ten starý známý pocit. Závist smíšená se vztekem mixnutá trochou toho sebepohrdání. Protřepte a můžete podávat spolu s roztomilým paraplíčkem.

"Nemá to cenu. Musíš být sám sebou. Jít svou vlastní cestou."

Dyť já se snažím, sakra! A že by to bylo nějak lepší, to se říct nedá. Co všechno muž neudělá, aby získal srdce své milované. Nebo spíš, co všechno muž neudělá, aby zapomněl na svou milovanou.

Vyrazit klín klínem a najít si někoho jinýho. To se fakt lehko řeklo.

Byl jsem tak zahloubanej do myšlenek, že jsem málem minul svoji stanici. Vyběhl jsem ven z metra, pryč od dvojice, která se snažila navzájem si olíznout mandle, ven na čerstvý vzduch.

Stál jsem venku a chlad a čerstvý vzduch mě trochu probraly. Bylo už fakt pozdě, docela klika, že jsme stihli to metro. Na svoji bývalou ubytovnu, kde jsem si vyjednal nocleh, to mám ještě takových 20 minut. A shodou okolností půjdu přes ten parčík.
Je zajímavé, jak se některá místa vryjí do paměti. A vlastně nejen místa, třeba i filmy nebo písničky, i počítačové hry... Cokoliv si můžete spojit s určitou situací, s určitým člověkem, s určitým obdobím. Potom je vám jasné, že byste si dejme tomu nějakou písničku nikdy nemohli oblíbit, pokud byste ji neslyšeli v dané situaci s daným člověkem. Samozřejmě to funguje i obráceně - a vy si můžete zhnusit něco, co by se vám jinak třeba líbilo.
Rychlým krokem jsem vstoupil do trochu strašidelného parčíku, který pro mě kdysi hodně znamenal. Znamenal pro mě vlastně docela hodně i teď, ale to z úplně jiného důvodu. A bylo to někde tady u toho stromu, kde jsme se -

Vtom jsem uslyšel zoufalé ženské výkřiky. Srdce mi vynechalo několik tepů.

Za chvíli se ozvaly znova, ještě trochu zoufalejší.

A kurva.