Pár správných slov ve správnou chvíli

Už jsem tu myslím kdysi psal svůj světonázor a mé náboženské přesvědčení, ale proč si to nezopakovat - podle mě svět stvořila ne/dokonalá bytost, která má jakési zvrácené potěšení z utrpení lidí, takže když trpíte, musíte o tom pomlčet a modlit se a děkovat za to, že to není ještě mnohem mnohem mnohem horší - protože věřte, že většinou MŮŽE být ještě hůř, než si myslíte, protože věci, které fungují, se snadno přehlédnou.

A když pak zažíváte něco, co byste popsali jako štěstí, musíte být zticha a moc na tento fakt neupozorňovat, protože jinak by si vás ta Vyšší bytost všimla a rozhodla se, že tento omyl (vaše štěstí) velmi urychleně napraví. A vyhrne si na to rukávy.

Takže pak máte celkem pohodové léto, až na to debilní dědictví, nadáváte na počasí, cvičíte si, pohodička, snídanička... a najednou BANG. Zničehonic posloucháte dvouhodinový monolog, který vám trochu naruší váš den a zjišťujete, že věci, o kterých jste si mysleli, že šlapou jako hodinky, moc nešlapou.

Hrozně bych si přál, aby byli mí blízcí šťastní. Ale když štěstí jednoho blízkého je trochu v rozporu se štěstím druhého blízkého? Co pak? Jenže co mám dělat? Co bych měl dělat? Co můžu dělat? Moje možnosti jsou omezené. Nejsem všemocný. Nenesu odpovědnost za cizí životy.

Ale stejně. Ten pocit, že bylo něco, co jsem mohl udělat...? Být lepším člověkem?

Upřímně řečeno, těžko říct.

Na druhou stranu je to v jistém smyslu osvobozující, protože když se bojíte, že se něco stane, a ono se to pak opravdu stane, už se nemusíte bát, že se to stane, protože se to, logicky, už stalo. A jednu další starost máte z krku. A stává se z vás cynik. A příště už vás tyhlety rány vyvedou z míry méně a méně, až vám budou všichni a všechno totálně jedno.

"Je to právě tenhle způsob myšlení, díky kterému je svět pořád takový, jaký je."
- "Jebat svět."

No, ať se stane co se stane, myslím, že ze mě Rambo nikdy nebude, nejsem si jistý, že bych byl kdy schopen někomu rukou vytrhnout z krku ohryzek. Bohůmžel a bohůmdík.

Slovy Dostojevského, kterého cituje Frankl v A přece říci životu ano (aneb psycholog prožívá koncentrační tábor) - "bojím se jen jednoho, že nebudu hoden svého utrpení." Snažím se, opravdu se snažím být ho hoden, ale mám pocit, že se mi to daří čím dál míň a já tak nějak ztrácím chuť do života. Samozřejmě ze mě teď mluví hlavně ono "kouzlo okamžiku", ale mám zkrátka chuť odjet někam hodně hodně daleko, kde by nebyli lidi, jenom já... Samozřejmě že by se tím vůbec nic nevyřešilo, ty problémy by mě dohnaly, ať už bych se vrtnul kamkoliv - i kdybych někam fakt odjel. Ale je to hrozně uklidňující představa.

Ale víte co opravdu udělám? Normálně si udělám popcorn, vylezu si s ním na balkon, budu ho chroupat a přitom budu napjatě čekat, co se posere stane dál. Určitě toho má Vyšší bytost v zálože ještě pár. Stánice se blíží... školní rok taky... určitě se ještě stihne stát něco ošklivého, co se týče školy, nebo tak.

To se zase nasměju.