Ach, bohové, dejte mi už s tím dědictvím pokoj...

Tak jak jsem plánoval, že si budu chodit po městě a balit ženský na mých 17 internetových fanynek... tak z toho trochu sešlo. Trochu dost.

Abyste byli v tom pověstném obraze Doriana Graye -  v roce 2012 umřel můj strýc. Pak i moje babička. Půl roku nato táta.

Jo, rok 2012 byl docela na houby. A to si vemte moji tetu - té umřel v jednom roce manžel, maminka a bratr.

No, a pak přišlo na řadu dědické řízení, ježdění po celé republice (protože jsem dědil po babičce a tátovi, přičemž tahle dvě dědictví byla vzájemně provázaná a každé na jiném konci republiky), dohadování se s příbuznými a zjištěním, že macecha je svině (což mě ani moc nepřekvapilo, od macech se taková věc očekává a je to v zásadě vizitka jejich správného vychování, žejo).

No, takže v roce 2013 bylo dědictví slavnostně uzavřeno, díky bohům.

Loni přišel dopis, že se otevírá dědictví po PRADĚDOVI (z tátovy strany, pochopitelně). To mě docela naštvalo, praděda umřel 20 let předtím, než jsem se narodil a fakt jsem nechápal, proč se to zase otevírá, když je dědictví už uzavřeno. Ale dobře, nějak se to pořešilo a byl klid (dědictví jsem přenechal jedné rozumné tetě).

A teď ve středu mi zase přišlo oznámení o dědickém řízení po mém DĚDOVI z tátovy s trany.

...

...

...

To už mi od těch úřadů přijde vyloženě jako trolling, protože jinak si to neumím vysvětlit. CO PROBOHY ZASE KURVA CHTĚJÍ PROJEDNÁVAT? TO V TOM MAJÍ TAKOVEJ BORDEL, ŽE PŘICHÁZEJÍ NA TY POZEMKY A JÁ NEVÍM CO VŽDYCKY PO ROCE?

Thanks, Obama!

Člověk situace neznalý by si teď mohl ťukat na čelo a říkat: Mečoune, máš šanci něco zdětit, vole!

Jenže já nechci, nic nechci, nechci nikam jezdit, nechci vidět svoje příbuzné, nechci to už řešit a nechci to už otvírat, nechci s tím mít nic společnýho. Gestalt psychologové tomu říkají "slepá ulička" - je to něco, co prostě nemůžete udělat, od čeho utíkáte, ačkoliv se to jiným může zdát jako naprosto běžná věc. Něco co vás úplně vysaje, z čeho máte strach.
Např. že se bojíte říct svým autoritativním rodičům "ne", ačkoliv je to pro jiné lidi naprosto normální. Nebo že se stydíte vysléct do plavek, protože vám někdo srážel v mládí sebevědomí atd. (to jsou jenom příklady, nemluvím o nikom konkrétním).

Tohle je moje slepá ulička a jenom jsem si to předvolání přečetl, vycuclo to ze mě veškerou energii a chuť do života. Takže fakt neskáču radostí do vzduchu a nekřičím JO! BUDU BOHATEJ! (jakože fakt asi nebudu, ledaže by to byly pozemky, na kterých zatím vyrostlo letiště nebo ropné pole, o čemž fakt pochybuju)

Takže místo toho, abych po večerech balil kočenky, užírám se a všechno na mě padá - úkoly, které jsem si vytyčil (učit se na státnice, číst na diplomku, pořešit praxi), šly na druhou kolej a já se utápím v pasivitě.

Pravda, už je to pár dní, takže si to celé trochu "lehlo", navíc jsem si ve středu a včera pořádně zacvičil a to vám povídám, cvičení je nejlepší antidepresivum.

Jenom si teď uvařím oběd (bramborový guláŽ) a půjdu cvičit zase.

A pak to pořeším s bráchou co a jak. A uvidí se.

A za rok už snad žádný další předvolání nepřijde... protože jestli jo...

Mimochodem, přemýšlel jsem o návštěvě nudistické pláže. Ale o tom asi až příště.