Kolik je hodin?

(Tohle se nikdy nestalo. Přísahám!)
(Článek přidávám znovu, protože jsem udělal pár úprav, opravil několik chyb a na konec ještě přidal relevantní písničku)

Když se nad tím zamyslíte, máte jenom dvě možnosti: buď se svým partnerem umřete, nebo se rozejdete. Jiné možnosti vlastně nejsou. Je to všechno nebo nic. Hop nebo trop.
Je to právě ta naděje, která pak láme srdce.

"Jen aby bylo jasno, já nejsem zoufalý."

To bylo poněkud odvážné tvrzení, zvlášť když vezmete v úvahu, že jsem seděl v knihovně a povídal si vlastně sám se sebou. Nikdo není dokonalý, že.

To nepochybně nejsi. Ale zopakujme si to teda ještě jednou. Co že tady děláš? zeptalo se mé alter ego. Však ho znáte. Ta vaše část, která vás zná jako svoje boty a má na vás v každé situaci připraveny dvě-tři silně ironické narážky.
"Balím kočenky," odpověděl jsem mu samozřejmě. Seděl jsem v té zatracené knihovně už asi hodinu, bez výsledku. Můj seznamovací plán spočíval v tom, že v knihovně najdu nějaký svůj vhodný protějšek, který následně přesvědčím o tom, že by byla úplně padlá na hlavu, kdyby se mnou nechtěla nic mít. Kde jinde najít inteligentní milou hodnou jemnou ženckou než právě v knihovně? Takovou na diskotéce potkám jenom těžko, to dá rozum.

Stačí ji oslovit, ukázat, že se toho nebojím, že jsem sebejistý a vůbec nejsem úchylný, zamindrákovaný, neschopný, zoufalý masturbátor. Navíc žena oslovená takhle přímo v reálu bude přirozeně vyvedená z míry, a tím tedy přístupnější následné výměně FakeBooku/telefonního čísla/emailu/čehokoliv jiného.

Takový byl aspoň plán.

Praxe se ale ukázala býti trochu složitější. Šedivá každá teorie, věčně zelený strom života, nebo jak se to říká.
Balíš tady kočenky, přesně tak. A když tady tak balíš ty kočenky, nebylo by dobré... třeba... já ti nevím...

"Hm?"
Jak bych ti to jen řekl...
"Jen do toho, ještě bych kvůli tomu nespal."
Nebylo by dobré třeba zvednout oči od té knížky a dívat se kolem, jestli někde náhodou nějaká není?

To nejhorší na druhém já je to, že mě zná tak dobře, jako se znám já sám. A má pravdu. Nepříjemnou pravdu. A dokáže to dát najevo ještě nepříjemnějším způsobem.

Tohle na tom bylo vlastně nejtěžší. To "balení" - nebo též socializování - samotné. Když nejste dvakrát hezcí, jste malé nevýrazné postavy a máte potíže se sebevědomím a navíc používáte místo balení termín "socializování" a myslíte to naprosto vážně, je taková záležitost jako lovení kočenek docela obtížná záležitost. Většině lidí jde seznamování tak nějak samo. Od přírody. Můžou za to geny nebo výchova, nebo oboje. Na tom nesejde. Ať už za tím vězelo cokoliv, mně to tak nějak chybělo. A chybělo mi to tak moc, že se to pomalu ale jistě stávalo značkou překážkou v mém osobním a společenském životě. Jestli to takhle půjde dál, moje libido mi nechá dopis na rozloučenou, sbalí si kufry a opustí mě. Proto jsem to začal radikálně řešit.

"Máš naprostou pravdu. Myslím, že to pro dnešek už stačilo."

Ale vždyť jsi vůbec-

"Huš! Už na to dneska nemám náladu."

Vždycky když nad tím tak uvažuju, začnu se litovat a je mi na nic. Vždycky si pak totiž uvědomím, že můj poslední intimnější styk s opačným pohlavím proběhl někdy před dvěma lety, kdy jsem na třídním srazu na chatě bývalé spolužačce vytahoval z paže klíště. To je tak trochu smutné. Co se osobního života týče, i samotářský Eskymák si užije víc zábavy než já.

Odložil jsem knížku zpátky do regálu a odešel z knihovny ven do zamračeného odpoledne. Tyhle balicí výlety zatím končily vždycky neúspěšně - ještě jsem se myslím nikdy nedostal tak daleko, abych nějakou kočenku třeba i oslovil. Nikdy nebyla vhodná příležitost - tamta je moc vysoká, tamta je určitě zadaná a tamta se tváří nevrle. Další problém potom spočíval v tom co jí vlastně říct - protože upřímně, to taky není jenom tak. Slovy Petra Bakaláře z Cvičebnice psychologie, "muž musí zaujmout nějakou netriviální nabídkou, a přitom nesmí působit jako psychopat." Což není tak jednoduché, jak to zní. Aspoň pro mě ne. Takže můj plán spočíval v zeptání se kolik je hodin, a pak... pak by se nějak uvidělo. Musel bych improvizovat. Vážně geniální plán, ale jiný jsem po ruce neměl.

Možná bych nakonec vážně mohl zajít na nějakou tu diskotéku nebo do baru nebo tak něco, ale nemyslím, že by to bylo k něčemu dobré. Pochybuju, že bych vůbec šlápl na taneční parket. Můj taneční styl jsem pojmenoval "epileptický záchvat". Když jsem tancoval naposledy, někdo mi zavolal záchranku.

I když byl dnešní výlet do knihovny víceméně k ničemu, bylo to pořád lepší než sedět doma. A aspoň jsem měl pocit, že něco opravdu dělám. I když jsem toho moc neudělal. Ale stejně.

Takové myšlenky se mi honily hlavou, když v tom jsem JI uviděl. Byl to ten typ ženy, u které mají muži chuť kleknout si na kolena a děkovat bohům za to, že jsou muži. Krásnější a sympatičtější ženu jsem snad v životě neviděl a navíc byla přibližně v mém věku. Šla naproti mně nějakých 50 metrů daleko, což znamenalo, že nezbývalo moc času a jestli jsem měl využít příležitosti, bylo to teď, nebo nikdy.

Srdce mi začalo divoce bušit a začala se mě zmocňovat stará dobrá panika.

Ten Druhý ji samozřejmě uviděl taky a v duchu zavýskal.
Poplach! Poplach! Objekt na obzoru!

"Myslíš že by to mohlo vyjít?" zeptal jsem se nervózně.
Samozřejmě že ne. Ale to ještě není důvod to nezkusit.

Takhle to bylo vlastně s každou, která se mi líbila. Všeobecně jsem své celoživotní zkušenosti shrnul do několika výmluvných bodů: 1) Jestli je hezká, bude určitě zadaná. 2) I kdyby nebyla zadaná, jistě má někoho, do koho je zamilovaná (a ten někdo nejsi ty, troubo). 3) A kdyby nebyla zadaná ani zamilovaná, nebude mít zájem o někoho, jako jsi ty. Maximálně (maximálně!) jako kamaráda, aby měla za kým běhat, až bude nešťastná. Víc nic.
Neoznačil bych se za pesimistu, spíš za realistu s docela nešťastnými zkušenostmi.
Tak do toho. Poprvé se do toho opravdu dej. Ty víš jak na to.

Byla to pravda. Existoval jeden způsob, který dovedl lidi přimět udělat ty největší pitomosti a já jsem nebyl výjimkou. Jednalo se o takzvané hecování, neboli povzbuzování smíchané s posmíváním, které v kombinaci s trochou toho starého dobrého alkoholu dokázalo lidi přinutit udělat víceméně jakoukoliv pitomost. Internet je takových "fail" videí plný.
Já si luxus alkoholu z různých důvodů nemohl dovolit - ten nejhlavnější důvod spočíval v tom, že bych musel být opilý víceméně permanentně - ale hecování jako takové na mě zabíralo taky.

Nebylo to takové to hecování, jak ho znají lidé z posiloven. Ne, kdykoliv jsem cvičil dejme tomu benchpress a můj kolega na mě začal křičet věci typu "Tak dělej! Makej sakra!" přišlo mi to spíš hrozně vtipný, než aby mě to motivovalo k lepším výkonům. Vždycky jsem se pak uchechtl a tu činku si málem pustil na hrudník.
Na mě se muselo trochu jinak, ale to jsem nejlépe věděl samozřejmě jenom já sám. Na mě zabíral vztek. Zlost. Sebepohrdání. Pocit méněcennosti. A takové zábavné věci. Ano, jsem docela dost zamindrákovaný (nikdo není dokonalý, to už jednou zaznělo). Tak proč to nevyužít k něčemu užitečnému? Kdybych to měl vztáhnout na to posilování, tak kdyby mi řekl něco jako "Vsadím se, že tvoje ex spí se svým novým přítelem aspoň pětkrát do týdne," zvedl bych tu činku desetkrát nahoru mnohem rychleji, než byste stihli říct "steroidy". Někdy to musím vyzkoušet.

Stejně nemáš co ztratit. Tak to udělej takříkajíc už jen "for teh lulz", kdyby pro nic jiného. Hecni to. Aspoň jednou. Vzpomeň si na všechny hecovací písničky, co znáš.

Asi jsem zešílel, ale v duchu jsem souhlasil. Musím se vyhecovat. Nechci, aby to skončilo jako vždycky. Nechci sedět další večer u seznamky a litovat se. Už nikdy víc.
To je ono!
Sundal jsem si hodinky a uložil je do kapsy. Nebyl dobrý nápad ptát se na čas s hodinkami na rukách.
V duchu jsem začal křičet. "Nikdy víc! Já už nechci být sám nikdy víc!"
Hell yeah!
Začínal jsem se rozpumpovávat.
"Ona je cesta k mému sebezdokonalení! Už nebudu tak zahořklý! Nebudu se cynicky ušklíbat nad zamilovanými!"
Přesně!

"Budu díky ní silnější! Budu mít chuť ráno vstát z postele!"
Už byla jen 20 metrů ode mě.
Si piš!
"Nechci aby skončila v náručí nějakýho kreténa! (jak nakonec stejně skončí)"
Začínal jsem se potit.
Nebuď pesimista! (Jak víš že to bude kretén?)
("Nebudu to já, takže to bude kretén už jen z tohodle důvodu.")
(A jo, vlastně.)
"Nesnáším pohledy na ty ostatní zamilované. Mám pocit, jakoby se mi vysmívali. Nesnáším ten starý známý pocit bezcennosti. Nesnáším samotu!"
To je ono!
Blížila se pořád blíž a blíž...

"Nesnáším ty debily, které se k ženským chovají jako k hadru, a ony jim jsou za to ještě vděčné!"
Srdce mi bušilo jako kolibříkovi po třech Red Bullech.
Víc!
"Nenávidím namachrované kretény, na který ženský letěj! Ty svalnatý, nagelovaný, načančaný teplouše!"
Ještě víc!
Začal jsem přerývaně dýchat.
"Nesnáším větu Jsi hrozně fajn kamarád, ale..."
Dej do toho všechno! Hecni se!
"A ze všeho nejvíc nenávidím ženský!"
PŘESNĚ! Eh, tak moment -
"Nesnáším ty namyšlené krávy, které si myslí, že když jim jednou za měsíc sestoupí vajíčko do vejcovodů, že si z nich sednu na prdel nebo co!"
Cože?
"A ty ostatní svině, které mě nedokážou ocenit a v jednom kuse si vymýšlejí debiloviny!"
To není -
"Nenávidím to, jak se snažím, snažím co nejvíc můžu, jako idiot a naprosto k ničemu!"
To přece -
"Jak si můžou dovolit o mě nestát?!"
Ale -
"Jak si můžou dovolit o mě nestát a být přitom šťastné?"
!!!
"CO JE SE MNOU ŠPATNĚ?!"
-kník-
Už už mě míjela, takže jsem na ni celý rozhohněný zařval svou geniální větu, která měla načít inteligentní a lehce zábavnou konverzaci:
"KOLIK JE HODIN!!!"

Lekla se, samozřejmě, z části proto, že jsem na ni z ničeho nic vykřikl, z části proto, že mi v očích viděla minimálně znásilnění. Pak na chvíli všechno zamrzlo a ozvalo se ohlušující ticho. Následně udělala to nejrozumnější, co mohla - otočila se a začala prchat pryč. Stál jsem tam, pomalu se uklidňoval a poslouchal klapot utíkajících nohou na podpatcích. Kolemjdoucí lidé, kteří se překvapeně dívali naším směrem, si po chvíli zase začali hledět svého.
Klapot podpatků postupně v dálce tichnul.
No, mohlo to dopadnout i hůř.
Do ticha ulice zakrákala vrána. Byl bych přísahal, že jsem viděl kolem mě prolétnout klasický westernový křovinatý chuchvalec.Dopadla na mě první kapka deště. Tep se mi pomalu vracel do normálu.
Ale taky mnohem líp, co si budem povídat.
Začalo regulérně pršet, v podstatě z ničeho nic. Pořád jsem tam jenom tak stál a přehodnocoval určitá rozhodnutí, která jsem ve svém dosavadním životě učinil. "Narodit se" bylo jedním z nich.
Hele, důležitý je, žes nepůsobil jako psychopat!

Začínala mě bolet hlava. To z té přemíry vzrušení.
Dobře, tak si o tobě jedna další ženská myslí, že jsi ujetej úchylák. Dřív ti to nikdy nevadilo!
Mlčel jsem. Déšť mě celého zmáčel a mně to bylo jedno.
Hele, nepůjdem domů? Začíná mi být zima a docházejí mi vtipný hlášky.
"Achjo," vzdychl jsem.
Vsadím se, že máš na seznamce tunu nových vzkazů od setkáníchtivých slečen! dodal povzbudivě.
Moje alter ego se mi snaží zvednout náladu. To mě skoro rozesmálo. "Jak jinak," uchechtl jsem se.
Tak jdem?
"Jdem."

Já už nechci být
Já už nechci být mnou
Já už nechci být mnou nikdy víc

Pořád házet na jeho dům
Dva skleněný domečky
Dvacet kamenů
Čtrnáct žlutých, šest modrých
Mohlo by to být horší?
To těžko.

Já už nechci být
Já už nechci být mnou
Já už nechci být mnou nikdy víc

Dva kroky vpřed
A tři vzad
Pak ho náhle
Trefil šlak
Usnul ve sněhu
Nevzbudil se, umřel sám

R:

Prosím, nenos černou
Na jeho pohřbu
Nechoď tam truchlit
Ale slavit!

Prosím, nenos černou
Na jeho pohřbu
Nechoď tam truchlit
Ale slavit!

R: