Mečounův kulturní koutek: Vivaldi

a jeho Čtvero ročních dob.

Mám už dlouho chuť to tu nějakým způsobem zkulturnit, abyste viděli, že nejsem jenom brutální khůl drsňák, ale i vzdělaný muž, který je schopen ocenit i tzv. vysokou kultůru. A jelikož jsem na střední chodil na hudební výchovu místo výtvarky (dali nám vybrat), je vážná hudba moje jediná volba.

Někde jsem četl (nebo nám to říkali ve škole?), že prý pravé umění se pozná podle toho, že si ho lidé užívají i po 300 letech od jeho vzniku. Tato doba (nejsem si jistý jestli to nebylo více nebo méně) takříkajíc oddělí zrno od plev a vyfiltruje tendenční umění, které se má hlavně líbit a ocení ho lidé z doby, ve které vzniklo, od "pravého/trvalého" umění, které odolá zubu času a užijí si ho všichni.
Nějak si tím nejsem jistý, jen mi přišlo zajímavé to zmínit. Zajímalo by mě, jestli si někdo za 300 let pustí dejme tomu Babovřesky a bude se mu to líbit. Nebo třeba Kapitána Ameriku. Hm. Těžko říct.

Každopádně vám dnes přináším moji oblíbenou skladbu (neznám přesný termín, ale symfonická báseň to asi není)... no prostě dílo, které se mi hrozně moc líbí a dokáže mě nakopnout a vzbudí ve mně chuť jít ven a obdivovat krásy přírody a tak. Zároveň jsou tam ale i dramatické pasáže, které dokáží člověka pořádně napumpovat.

Je to Vivaldiho známé Čtvero ročních dob a mně jde hlavně o první tři a půl minuty, ale za poslech stojí celá ta skladba.
Ale ty první 3-4 minuty to jistí.

Mimochodem, pokud se vám ta úvodní část zdá odněkud povědomá, tak vězte, že jste ji možná slyšeli ve filmu Spy Game s Bradem Pittem a Robertem Redfordem. Ten film se mi docela líbí, hlavně proto, že se dívá na práci špionů a agentů z takového střízlivého úhlu pohledu.