A co když už to lepší nebude?

Trochu jsem se odmlčel, ale věřte, že k tomu mám velmi pádné důvody.
Tak předně jsem se po úspěšném konci zkouškového vrhl na nezřízenou zahálku, a to takovým způsobem, až jsem se styděl. Ale jenom trochu. Zkrátka v průběhu těch 14 dní jsem neudělal nic byť jen malinko produktivního - ale za to může zčásti i to, že jsem většinu toho času promarodil, což mě trochu naštvalo, ale na druhou stranu mám aspoň zas až do podzimu pokoj, žejo.

Proto jsem většinu času ležel, kýchal, smrkal a koukal na televizi, což byl vskutku příšerný zážitek. A proto taky nepíšu a nepíšu komentáře k vašim článkům (i když je čtu, ale přijde mi, že většinou nemám moc co říct, tak radši mlčím)

Co se ostatních věcí týče, nějak je to všechno na jedno brdo (proč se vlastně říká, že to je na jedno brdo? Co to má znamenat? Co to je vlastně brdo??). Kromě školy se mi nic nedaří a protože se flákání blíží ke konci, nastoupí do toho ještě znovu ten stres a věčné dojíždění a řešení kdejakých kravin a vůbec.

A ke všemu ty sny. Ty strašlivé sny.

Nějak nemám chuť do života. Ne že bych se chtěl vyloženě vraždit, ale chybí mi prostě ten drajv, tah na branku, raison d'etre, jak říkají Francouzi.

Je to všechno na levačku.

Nemám na nic náladu.

A to mě štve.

Hodně.

Fakt moc.

Opravdu.

Štve mě to tak, až se mi z toho chce...

ZPÍVAT KAREOKE A TANCOVAT! OU JÉÉÉÉÉ!

(Dokud se zpívá, ještě se neumřelo)