A co jako?

V tom bojovém systému, kterému jsem se věnoval, než mi tady zrušili místní pobočku, existoval jeden princip, pravidlo, zásada.
Volně přeložena by zněla nějak takhle: "A co jako?"

V zásadě jde o to, že vás zajímají protivníkovy kopy/údery/cokoliv až v momentě, kdy mají šanci vás trefit. Většinou se používá v situaci, kdy má ten druhej chladnou zbraň a mává vám s nima před ksichtem a ukazuje vám, jak s ní krásně umí točit a podobně. Vás to ale nezajímá do té doby, než bude vzdálenost od něj taková, kdy vás tou zbraní (pěstí/kopem/čímkoliv) bude moct opravdu zasáhnout.

Zkrátka jde o to nenechat se vyprovokovat, vykolejit, nepřistoupit na hru toho druhého, nevlézt mu hloupě do rány - protože o to mu jde.

Což se samozřejmě mnohem snáz řekne než udělá, protože zachovat v takových situacích chladnou hlavu vyžaduje vážně mysl borce.

Ten okruh jde samozřejmě rozšiřovat dál a dál (Paní na úřadě je na mě bezdůvodně nepříjemná? A co jako? Když budu nepříjemnej taky, tak si tím nijak nepomůžu a jí taky ne) až se to do určité míry překrývá s ekonomickým pojmem "utopený náklad", o kterém jsem tu myslím nikdy nepsal a asi to někdy napravím, protože to mám na mysli už asi 3,5 let.

Píšu to tu proto, že já to vztáhl hodně hodně hodně široko, až jsem dosáhl jakéhosi pomyslného flegmatického hyperstavu. Ataraxie. Malá nirvána. Jinými slovy, je mi tak nějak všechno u pr... jedno.
(Lidi o mně říkají, že jsem flegmatik, ale mně je to fuk.)

Nějak teď prostě nemám sílu ani náladu ani energii ani chuť ani představivost si s čímkoliv dělat moc těžkou hlavu. Je mi to všechno prostě upe šumák. Nemám chuť nic řešit a jedu na volnoběh, řeším leda tak věci do školy a to spíš ze zvyku než z čehokoliv jiného.

Štvou mě lidi v reálu/na internetech už tím, že existují a že mají odlišné názory a postoje a zkušenosti než já. To mě hrozně otravuje. Jo, to je to slovo. Je to všechno - a všichni - hrozně otravné, únavné, ubíjející. Nic nemá pořádný smysl, barvu, lesk, chuť, všechno je nemasnté a neslané.
A tak vůbec.

Nemám sebemenší chuť psát články a tohleto píšu vlastně jenom proto, že mám hroznou chuť se politovat.
Kdybyste mě zavřeli někam hluboko pod zem do podzemního krytu s elektřinou, jídlem, počítačem a přístupem k internetu, asi bych vylezl tak za 15 let, a to patrně jenom proto, že by mi došly papírové kapesníčky (hehe).

Těch důvodů proč to tak mám je víc, ale ten hlavní asi spočívá v tom nedávném "výročí", tím, že mi umřelo jedno domácí zvířátko (ve stejný den, huh - kdybych byl nábožensky založený, tak bych měl skoro pocit, jako by měli bohové poněkud cynický smysl pro humor) a tím, že mám neutuchající potřebu se ptát "Proč" a nemůžu přijít na žádnou jinou odpověď než "Prostě proto, vole."

Mám v sobě životního elánu asi jako lumík s chronickou depresí.

Na druhou stranu ale funguju docela normálně, nemám žádné pseudodeprese ani opravdové deprese, pořád chodím rád a často cvičit (a to je jeden z mála světlých bodů v mém osobním životě) a brigáda mě taky vždycky docela rozveselí. Hlavně výplata.
Takže je to prostě tak, že se ze mě postupně stává asociál a misogyn.

Hm.

No, mohlo být i hůř.

Brzy nashle (nebo možná ne)