Kdeže, s těmi dětmi je fakt sranda. Teda aspoň když je vidíte jednou týdně v práci a nejsou vaše, to dá rozum :D
Je teda pravda, že se dětem snažím vyhýbat, protože z nich mám vždycky strach, resp. se bojím, že je nějak rozbiju nebo tak něco. Že vždycky začnou řvát a bude to na mě. Moje asi jediná zkušenost s dítětem byla, když jsem hlídal sestřenku v kočárku, jenže ta pořád spala a neřvala, takže to bylo v pohodě. Mimochodem, tahle sestřenka teď nastupuje do prváku na střední. Připadám si starý.
Poslední dobou ale přicházím s dětmi - proti své vůli - do kontaktu trochu víc a musím uznat, že to není vždycky tak strašné.
1) Prostě chci dítě, hrozně moc
2) Proč? Jaký to bude, mít dítě?
3) Doktor Cox říká, že to je jako mít psa, co se pomalu učí mluvit
4) Hustý!
Třeba můj šéf má šestiletou dcerku, která v tělocvičně vždycky nadšeně pobíhá (je to hrozně roztomilý, jak ho jde vždycky přivívat "Ahoj tatiiiiiiiiii!" :D). Je to takovej živel, kterej je ale docela zkrotitelnej, nenarušuje průběh lekcí a tak. Zkrátka dítě k pohledání :D
Tahle dcerka tam pak občas má kolegyni, které je tuším 5 let a je to dcera jedné ze zákaznic. Tahle dvojka je fakt něco :D Tuhle za mnou obě přišly a ta starší povídá:
"Strejdo, uděláš mi limonádu?" Tím myslela iontový nápoj. Nejsem si jistý jak moc je to vhodný pro děti, ale tak dává jí to i táta a vždycky jenom trošku, takže to snad nevadí.
Já: "No udělám, jakej chceš?"
Starší: "Já zelenou!"
Mladší: "Já taky zelenou!" Zelená je kiwi.
Já: "Tak tady máte dvě zelený!"
Obě: "Děkujuu!"
Ani jedna se tomu nezasmála. Mám pocit, že můj smysl pro humor je pro šestileté děti příliš vytříběný.
Onehdy si obě hrály u vchodu do tělocvičny u nějaké mísy s bílým práškem (fakt netuším co to bylo, jed asi ne, možná nějaký aroma nebo tak něco) a viděla je tam jedna instruktorka. Tak jim povídá: "Holky, doufám že to nejíte!"
Obě: "Né!"
Instruktorka: "No to je dobře, co kdyby to byl třeba písek pro kočičky?" A šla na hodinu. Za chvíli se tam na ně šla podívat a co nevidí... holky si podle jejich slov hrály na ty kočičky. A kočičky na sobě nemají žádné oblečení, to dá rozum :D
Tak to šla instruktorka hned nahlásit ("Svlíkají se vám tam děti!") a šéfa málem trefil šlak :D Za chvíli samozřejmě došlo k výslechu:
"Vy jste se tam svlíkaly??"
Starší: "NÉÉÉ!" přičemž udělala na svou mladší kolegyni klasické gesto s prstem u pusy a hlasitým PŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠT! :D Holt hlavně nenápadně, nějak se z toho dostanem :D
Potom tam chodí ještě jedna maminka, která mlátí chlapy na thajským boxu :D A občas tam s sebou přivede malýho synka (cca 2 roky), který jaksi nesnáší, když je tam sám bez maminky. Nikde jinde mu to prej nevadí, ale jakmile se od něj v té tělocvičně máma vzdálí, rozeřve se na plné obrátky.
Před pár týdny jsem se teda ujal role chůvy (recepční není práce, to je poslání!) a koukali jsme spolu na televizi na nějakej dětskej pořad, kterej šel bez zvuku, ale i tak to bylo nesmírně zajímavé a poučné (něco o žábě a UFOnech O__o). Synek mi tam nadšeně ukazoval svoje hračky a ukazoval na všechno možné (Aba! Aba! což jsem myslel, že je žába, ale prý to znamená auto) a byl hrozně hodnej a vůbec nevyváděl, zkrátka byl hrozně snadno zabavitelnej a já už už uvažoval o kariéře zahraničního au paira.
Jenže nedávno tam byl znovu a tentorkát byl fakt nezabavitelnej a řval a řval a řval, jen se mamka vzdálila na dva kroky. Dokonce ji ani nenechal běhat na běhacím pásu. Naštěstí si pro něj pak přijela babička :D Takže jsem svou kariéru chůvy ukončil ještě dřív, než vůbec začala... :(