Pište závěti

Závěti jsou dobrá věc. Věřte mi to, mluví ze mě zkušenost.

Jako ve většině případů, i závěť oceníte hlavně v případě, kdy byste ji potřebovali a ona žádná po ruce není. Co se stane pak? Musíte se handrkovat s vašimi příbuznými, což je... zajímavý zážitek. Dokonalá situace pak nastane v případě, že se jedná o dvě navzájem provázaná dědictví! Yay! Mám rád komplikované záležitosti.

Měl jsem za to, že nejtrapnější pocit jsem zažil při ústní zkoušce, kdy zrovna nemám ani šajna, co po mně učitel chce, a tak prostě koukám z okna a mlčím. Nedávno jsem svůj postoj přehodnotil- nejtrapnější pocit jsem zažil ve chvíli, kdy čekám v čekárně notářky s lidmi z rodiny, kteří se vzájemně nesnáší.
Po několika nejdelších minutách mého života jsem opět svůj postoj přehodnotil- čekání s lidmi z rodiny, kteří se vzájemně nesnáší u stolu té notářky, která si odběhla okopírovat nějaké dokumenty, je nejtrapnější pocit, který jsem kdy zažil. A nakonec jsem samozřejmě svůj postoj přehodnotil ještě jednou- to když se lidé z rodiny začnou u té notářky hádat a vzájemně se osočovat a vyčítat si... věci.
V takové chvíli má člověk vážně chuť vyznačit svoji rodinu do nějakého pomyslného prostoru a následně od něj ostentativně odstoupit stranou.

A proto vás žádám, pokud máte děti/příbuzné/pozemky/majetek/cokoliv, co by se dalo dědit a kohokoliv, kdo by to mohl zdědit, snažně vás prosím, promyslete si to a zaběhněte za notářem a sepište závěť. Jedině tak budete mít jistotu, že až tu nebudete (dej vám pámbu dlouhá léta), nebudou se vaši dědicové muset hašteřit/osočovat a každý dostane přesně to, co jste jim odkázali.

Je to snadné, levné (docela) a efektivní a hlavně užitečné, ale dělá to málokdo, protože si každý myslí, že bude žít navždy (což je pochopitelné).

To by bylo pro dnešek všechno, příště sem hodím už konečně něco veselejšího.

Možná.