"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

koktejlka: Škoda, žes to utnul, začalo to být vážně zajímavé. O Teorii nevzdělanosti jsme zrovna nedávno mluvili ve škole.
Je to zvláštní, že ačkoliv při komunikaci patří přes devadesát procent, nevím kolik přesně, neverbálním prostředkům, zůstává jazyk nesmírně, téměř až vesmírně důležitý a potřebný. Nejspíš to souvisí s tím, že když abstrahujeme (tedy děláme to, co je pro moderní svět už od Newtona tak příznačné) komunikaci jen na psaný projev, přestává být důležitá pouze čistě obsahova stránka (mimochodem mě tak napadá, ta stránka, kvůli níž písemnictví vůbec vzniklo - myslím teď úplné počátky, zápisy počtu krav apod.), ale začíná být nutné i výrazivo, způsob skloňování a časování, skladba vět - míra eliptičnosti, logická návaznost, já nevím, všechno tohle. Proto se na školách podle mě učí ono nevyčerpatelné a pro někoho nepřekonatelné "co tím chtěl básník říci", protože je nutné uvědomit si, čím vším na nás text působí, z čeho všeho se dá odečíst charakter autora, což bychom dělali samovolně, mimovolně při běžné řeči, ovšem v textu na to musíme jinak, složitěji.

Píšu z mobilu, což mi to dost komplikuje, takže možná plácám páté přes deváté, ale snad mi trochu rozumíš, i přes tu míru abstrakce.