aneb jak využít svoje emoce k něčemu užitečnému a nezbláznit se z nich.
Všichni máme nějakou tu "emocionální zátěž" (Kdo hrál Psychonauts, je v obraze). Freud měl za to, že tato syrová energie sídlí v podvědomí a má co dělat se sexuální touhou po matce či otci a s tím, že ženy nevědomky závidí mužům jejich penis.
Pokud chcete znát můj názor, Freud byl tak trochu úchyl. Možná víc než tak trochu.
Ale to je fuk. Každopádně bych vám dnes rád ukázal, jak se dá s takovouto emocionální zátěží pracovat, jak se z ní dá něco vytěžit. Tuhle emocionální zátěž má víceméně každý, kdo říká, že ne, tak buď kecá, nebo je šílený. Jsou to různé nepravosti, které se vám dějí, myšlenky, které potlačujete, všechno, co si myslíte, ale neřeknete to, všechno, co byste chtěli udělat, ale neuděláte to- a je to dobře, protože tomu se říká soudnost či příčetnost.
Kdyby lidi tuhle příčetnost neměli, moc daleko by to nedotáhli, protože by se pozabíjeli hned (takhle se pozabíjíme pravděpodobně o něco později v duchu moderní doby- atom rulez!)
Jedna z takových nejsyrovějších zátěží je právě agrese, zlost, hněv. Ten se musí nějak ventilovat a můžeme v tomto ohledu děkovat moderní době, protože co se takového toho "starého dobrého ručního násilí" týče, jsme na tom v dějinách asi vůbec nejlíp (i když se to tak ze zpráv nezdá). Mluvím tu o tom pěstním vyřízení si sporů, to se dneska už fakt moc (!) nedělá, zatímco dřív se to považovalo za normální. Chlap mlátil ženu, chlapa mlátili nadřízení, rodiče mlátili děti. Neříkám, že to bylo správné, ale prostě se to tak dělalo a nikomu to nepřišlo divný (pokud to někdo vyloženě nepřeháněl).
To už se dneska nedělá a naše společnost to důsledně vyžaduje.
Jenže tu agresi si člověk musí někde vybít, a tady přichází ke slovu znovu naše moderní doba. Televize, počítačové hry, sport, blogování :)), v jistém smyslu i hudba ("Zabij mámu! Zabij tátu! Podřezej krky všem! Zabij všechno, co se hejbá! Vražda jim zkazí den!" - taková písnička fakt existuje, googlujte) pomáhá se této přebytečné agrese zbavit- a to společensky přijatelným způsobem.
Samozřejmě občas někomu rupne v kouli (člověk v kanceláři nemůže před nepřítelem utéct, musí ho denodenně snášet a nepřítel je od slova nepříjemný) a rozhodne se, že vzít si do práce zbraň a vystřílet půlku svého nenáviděného pracovního oddělení není zas tak špatnej nápad- ale to se díkybohům moc neděje.
Pokud by vás tohle téma zaujalo víc, přečtěte si Takzvané zlo od Konráda Lorenze, je to zajímavá knížka a z ní teď v tomhle článku čerpám.
To by bylo takové uvedení do problematiky, teď už k tomu, o co mi jde.
Já se tuhle emocionální zátěž naučil jistým způsobem využívat, v praxi se tomu říká sebemanipulace. Ten princip je hrozně jednoduchý a účinný a věřím, že když to člověk nepřehání (a nestane se tak otrokem svého praktického využití, což by pak byla druhá strana téhož), může zabít dvě mouchy jednou ranou- jednak se vyrovnat s nepřízní osudu a jednak se zároveň zbavit téhle nebezpečné syrové energie- může ji využít ve svůj prospěch, místo aby smutnil, "bojuje" (možná proto by se tenhle článek hodil spíš do zaprášené rubriky Bojuj, bojuj, BOJUJ!, ale kdo by si stěžoval, žejo).
K té emocionální zátěži v mém pojetí patří i takové to naštvání na svět, kdy se vám dějou zlé věci, a přitom za ně nikdo nemůže a vy nevíte, koho z nich obvinit. Modelový případ je vztah, kdy je jeden krutě zamilovaný, přičemž druhý má pocit, že tohle jako nepůjde. Takže se s dotyčným rozejde (v dobrém!) a zamilovaný to přijme, ale stejně ho to raní. Nevydařený vztah není ničí vina, ale stejně tu pak je jeden, který se lituje, protože to nevyšlo s (podle něho) naprosto vhodným partnerem + je tu ten druhý, který se cítí provinile, že tomu druhému ublížil. Přitom oba jednali správně.
Jak se s těmito city vyrovnat? Člověk nemůže jenom tak říct "byl to hajzl, zlomil mi srdce!" protože ví, že to není pravda. Stejným způsobem ale nemůže říct, že se nic nestalo, protože je ublížený a když svou ex vidí s někým jiným, je naštvaný, i když ví, že by neměl, protože z něj mluví jen ublížená pýcha. Rozpor rozumu a srdce.
Co s tím?
Konkrétně já si ulevuju od nepříjemných pocitů fyzickou aktivitou, po které vždycky přijde vlna naprosté extáze. Viz. Memento Radka Johna "Tahat se s batohem na vrchol kopce je pitomost, ale když jde pak člověk dolů, má pocit, že by mohl létat." A to je právě můj oblíbený způsob vybití se (proč si myslíte, že tu mám rubriku hudby "Nabíjecí/Vybíjecí? CHA! Všechno na mém blogísQu má svůj smysl, nemyslete si!).
No a jak tedy svoji emocionální zátěž konkrétně "osedlám", abych ji mohl využít? Jak ji vyvolám, když ji zrovna potřebuju? Jak ji uvolním, aby mi nevybuchla hlava?
Následovně (rozhovor mého já A a mého já B, takhle nějak to vypadá):
A: Krásný dobrý den, sire, není-liž pravda?
B: Ale zajisté, sire, opravdu vydařený den.
A: Ano, ano, vskutku. Povězte, neměli bychom jít cvičit, abychom takto krásný a vydařený den patřičně krásně a vydařeně zakončili?
B: Dokonalá myšlenka, sire, leč obávám se, že se nám momentálně vůbec nechce.
A: Ale ale, to je mi nadělení.
B: Ano, už je to tak.
A: V tom případě se vás musím zeptat- nemějte mi to prosím za zlé- ale vzpomínáte si na (zde doplňte nějakou svou negativní událost, např. rozchod, vyhazov z práce, nevěru partnera, jinou nespravedlnost, pozn. ZM) svoji ex, kterou jste ráčil minulý týden potkat?
B: Na to si docela jasně vzpomínám, sire, byl jsem zrovna na cestě do knihovny.
A: A povězte mi, byla tehdy vaše drahá ex sama? (nastává fáze "tázání vyvolávající žádoucí emoce", pozn. ZM)
B: Ale nikoliv, sire, docela jistě si vzpomínám, že byla v doprovodu jistého gentlemana.
A: A co ráčila vaše ex s tímto gentlemanem dělat, sire? (je třeba se postupně dostat až k "jádru pudla", pozn. ZM)
B: Pokud si dobře vzpomínám, drželi se za ruce, sire. Jaký krásný pár!
A: Nepochybně, sire, ale povězte, dělali pak ještě něco jiného?
B: Ale ovšem, docela jistě si vzpomínám, že se pak ráčili cucat uprostřed ulice! Etiketa mi řídila, abych se pokud možno nepozorovaně vytratil, rozumíte mi.
A: Naprosto, vážený sire, naprosto. Ale řekněte mi ještě, nechala vás tato událost chladným?
B: Musím přiznat, že zcela určitě ne, drahý sire.
A: Ale! Doufám že snad nezpůsobila nějaké negativní emoce?
B: Obávám se, že ano, sire.
A: Odpusťte mi, že se ptám, ale jaké konkrétně?
B: Ale to přece vůbec nevadí! Zapříčinila hněv, nejistotu, pocit zmaru, nesmyslnosti, smutku, agrese, vinu, pocit vlastní nedostatečnosti, a to prosím všechno najednou!
A: Jaký nádherný mix emocí! A řekněte, drahý sire, byl byste s to si dotyčné emoce znovu vybavit?
B: Ale jakpak by ne, sire, dokonce se zdá, že už se mi pomalu vracejí a vybavují.
A: Báječné! Cítíte, jak se vám rozproudila krev v žilách?
B: Ano, naprosto.
A: Cítíte ten nával nevyužité energie?
B: Ano, zřetelně.
A: A nebylo by lepší tuto energii nějak využít než ji nechat jen tak uplynout, popřípadě se užírat minulostí, se kterou stejně již nelze nic dělat?
B: Máte naprostou pravdu, sire!
A: V tom případě se obávám, že se musím opakovat- neměli bychom jít cvičit?
B: ... jdeme na věc.
Doufám, že jsem vám pomohl, alespoň trochu rozšířil vaše obzory a zkvalitnil váš duševní život.
Příště si povíme jak uplatnit potlačenou sexuální energii při vaření vepřového na cibulce.
(Post coitum scriptum, ba přímo dodatek: Budu pár dní mimo město, tedy mimo můj milovaný blogíseQ, proto se nedivte, když nebudu odpovídat na vaše konstruktivní a doplňující dotazy- vrátím se v pondělí. Pokuste se tady prosím nedělat bordel *významný pohled na Cukřenku a Márinku* :P *mávající smajlík*)