"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

koktejlka: Už jsem o tom přemýšlela. Jak každej řiká "jedu do přírody", jak někdo tvrdí "nemám přírodu rád." Došla jsem k tomu, že to je nesmysl. Příroda jsme přece i my. Já on i ona my všichni jsme příroda, a pokud ji nemáme rádi, popíráme sami sebe, svůj původ, svoji osobnost, svoji přirozenost(zde lingvisti jásají).
A jaká ta příroda je? Tak na to tady není asi dost místa... což je dost suchá odpověď, přiznávám. Mně osobně přijde asi ze všeho nejspíš ohromující. Úchvatná? Prostě když jedu domů a vidím ty barvy na nebi, tak jásám, já za to nemůžu, líbí se mi to k zbláznění, stejně jako východ slunce. Občas ráno si prostě fotím východ slunce, jo, někdo namítne, co blázním, dyť vychází každý ráno. Ale mně ta síla okamžiku prostě okouzluje. Občas mě zarazí, jak nádherně zelená je vlastně tráva, jak moc děsivá je vlastně tahle skála. Jak rafinovaný je tohle zvíře, jak je to všechno promyšlený - nepromyšlený. Funguje to samo. Jak to, že se kytky dokázaly adaptovat na svoje nepřátele? Dyť to jsou pitomý kytky. A přece ..!
Byla jsem letos - vlastně loni, pardon, nezvyk, byla jsem v Norsku. A viděla jsem tu dokonale průzračnou vodu, obrovské skály, vodopády... je v tom všem taková síla. Taková čistost, bezúčelnost - ale účelnost.
Jak vidíš, asi bych se tu mohla rezepisovat dlouho. Dík za otázku ale.