"Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Nezahrávej si ani s Babylonskou věštbou. Lepší je smířit se prostě s tím, co ti život přichystá. Ať prožiješ ještě několik zim anebo ti Jupiter daruje tu poslední, která teď omývá skály na pobřeží vlnami Tyrhénského moře - buď prozíravý, napij se vína. Omez vlastní přání na krátký čas. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost."

Horatius: úryvek z díla Óda IX

koktejlka: Souhlasím s Imperatrice, u poznámky "Edward rozdrtí mobil v ruce. Jacob normálně zavěsí." jsem málem umřela.
S kamarádkama jsem ty první dva díly viděla. U prvního mi přišlo hrozně vtipný, jak na sebe neustále, ale prostě absolutně pořád čumí. Shrnutí - polovinu filmu zaplácnou psychodramatický mluvený scény ("miluju tě", "nesnáším tě", "chci tě", "nechci tě") (teď mi napadá, že to je i ve dvojce) a druhou polovinu to, jak na sebe čumí.

Polovina dvojky jsou zase psychodramatický scény (jak se navzájem vraždí a tak, popřípadě jak vypsychlá Bella strašlivě strádá (poslední obrázek? nejlepší! )) čtvrtinu filmu na sebe opět čumí (ovšem i Jacob) a čtvrtina je věnovaná vypracovaným svalům DOV (bože, tak dobrý výrazy, jako vymýšlíš ty, už jsem dlouho neviděla) - těm se film opravdu věnuje.
Kamarádka mě na to zatáhla do kina. Když přišla scéna, kdy ze sebe Jacob nacvičeným pohybem bez mrknutí oka strhl triko, naplnil se kinosál takovým jedním, dlouhým, tichým vzdechem. Kamarádka naproti tomu začala z legrace tleskat, za což sklidila množství zpražujících pohledů.
V těch nejdramatičtějších chvílích jsme se s ní vždycky (nuceně potichu) smály, zatímco kino drželo pěsti. Byl to fakt zážitek.

Měl bys psát recenze, tvůj popis těch vpravdě dost podivných italských potvor nebo rozbor, proč k sobě jednotlivé situace logicky prostě nepatří, je absolutně bombastický.