Zlomenymec | Pozitivní týden IV: Všechno jde, když se chce...

Kdybych měl vyznamenat státy, které se účastnily druhé světové války, svými vlastními cenami, pak by to bylo Německo, které dokázalo nadělat bordel vlastně v celém světě, Rusko, za jeho šíleně sebevražednou taktiku "nas mnogo", Velkou Británii, za to, že dokázali ubránit svoji zemi a přitom nezmeškali jediný čaj o páté, USA, za jejich zatraceně efektivní (byť morálně diskutabilní) ukončení války a (mimo jiné, ale to by bylo na dýl) by to bylo ještě Bulharsko.

Proč zrovna Bulharsko? Na to ať vám odpoví Hanna Arendtová ve své knize Eichmann v Jeruzalémě. Přidám sem trochu delší úryvek- je to (na mé poměry) celkem dlouhé, ale vážně to doporučuju přečíst, nejlépe celé.
Když jsem to na podzim ve škole ve studijní místnosti četl, prostě jsem se neubránil úsměvu a celého mě zaplavila neuvěřitelná víra, že nad lidma možná ještě není třeba lámat hůl. Tematicky to tedy do Pozitivního týdne sedí jako pl na hrnec :)

Zkopčím ten text celý, nebudu nic přidávat, důležité věci podtrhám a budu doufat, že mě nikdo nebude žalovat za porušení autorských práv :-X
Tak tedy:
 

BULHARSKO mělo větší důvod k vděčnosti vůči nacistickému Německu než kterákoli jiná balkánská země, protože značně rozšířilo své území na úkor Rumunska, Jugoslávie a Řecka. Avšak Bulharsko vděčné nebylo, ani bulharská vláda, ani bulharské obyvatelstvo nebylo dost měkké, aby umožnilo politiku "nemilosrdné tvrdosti". Tento postoj Bulharů se ukazoval nejen na židovské otázce. Ratnici, domácí fašistické hnutí, nepředstavovalo v bulharském království žádný problém. Mělo malý počet přívrženců a politicky bylo prakticky bez vlivu.

Parlament si dokázal udržet respekt a bez potíží s králem spolupracoval. Proto Bulharsko odmítlo vyhlásit válku Rusku a nikdy neposlalo na východní frontu ani své expediční "dobrovolnické" sbory. Nejpřekvapivější však bylo, že Bulhaři, bez ohledu na to, že žili v pásu etnicky a kulturně smíšené populace, kde byl antisemitismus velmi rozšířený a stal se oficiální vládní politikou dlouho před Hitlerem, naprosto neprojevovali "porozumění pro židovský problém". Je pravda, že bulharská armáda souhlasila s deportací všech Židů (jednalo se o patnáct tisíc osob) z nově zabraných území, která spravovala vojenská vláda a jejichž obyvatelstvo bylo zřetelně antisemitské. Lze však pochybovat, zda si armádní činitelé uvědomovali, co "přesídlení na Východ" ve skutečnosti znamená. O něco dříve, v lednu 1941, vláda také souhlasila se zavedením určitých protižidovských zákonů, ovšem z hlediska nacistů byla tato opatření prostě směšná: zhruba šest tisíc schopných mužů bylo pracovně nasazeno. Vyňati byli všichni pokřtění Židé, bez ohledu na to, kdy konvertovali. Výsledkem byla přímo epidemie konverzí. Dalších pět tisíc Židů – z celkového počtu zhruba padesáti tisíc – získalo zvláštní privilegia.
Pro židovské lékaře a obchodníky platil numerus clausus, který byl také dosti vysoký, protože byl spočítán podle podílu židovského obyvatelstva ve městech, nikoli v celé zemi. Když tato protižidovská opatření vstoupila v platnost, vyhlásili bulharští vládní činitelé veřejně, že situace se nyní stabilizovala ke všeobecnému uspokojení. Nacisté by zřejmě museli Bulharům nejenom náležitě vysvětlit, jaké požadavky se kladou na "řešení židovského problému", ale také je poučit, že právní stabilita a totalitní hnutí se k sobě nehodí.

Německé úřady musely mít jakési podezření, že by se mohly vyskytnout potíže. V lednu 1942 Eichmann napsal dopis na zahraniční úřad, kde prohlásil, že "k přijetí Židů z Bulharska existují dostatečné možnosti." Navrhl, aby byla v této věci kontaktována bulharská vláda a ujistil zahraniční úřad, že policejní atašé v Sofii by "se ujal technické stránky deportace". (Zdá, se že ani tento policejní atašé nebyl svou prací nikterak nadšen, neboť krátce poté vyslal Eichmann z Paříže do Sofie svého člověka, Theodora Danneckera, jako "poradce".) Za povšimnutí stojí, že tento dopis odporuje nótě, kterou Eichmann poslal do Srbska pouze o několik měsíců dříve, kde se praví, že žádná zařízení pro přijetí Židů dosud nejsou k dispozici, že dokonce ani Židy z Říše dosud není možno deportovat.

Proč měl úkol učinit Bulharsko judenrein tak vysokou prioritu, lze vysvětlit pouze tím, že v Berlíně byli dobře informováni, že vše musí proběhnout velmi rychle, má-li zde být vůbec dosaženo nějakého výsledku. Německé velvyslanectví se tedy obrátilo na bulharskou stranu, ale trvalo to dalších šest měsíců, než byl učiněn první krok k uskutečnění "radikálních" opatření: Židé měli začít nosit žlutou hvězdu.
Dokonce i to však Němcům přineslo velké rozčarování. Předně, označení bylo "velmi malé", jak stálo v hlášení SD – které napsal Walter Schellenberg, náčelník kontrašpionáže, zahraničnímu úřadu v listopadu 1942. Za druhé, většina Židů žlutou hvězdu nenosila.A za třetí, těm, kteří ji nosili, "projevovalo dezorientované obyvatelstvo sympatie, takže ve skutečnosti na ni byli hrdí". Nato bulharská vláda své nařízení prostě odvolala.Pod velkým německým tlakem se konečně rozhodla vyhnat všechny Židy ze Sofie do venkovských oblastí, ovšem takové opatření vůbec neodpovídalo tomu, co požadovali Němci, protože Židé byli rozptýleni, místo aby byli soustředěni na jednom místě.

Toto vyhnání ve skutečnosti znamenalo důležitý zvrat v celé situaci, protože obyvatelé Sofie se snažili Židy při cestě na nádraží zastavit a pak demonstrovali před královským palácem. Němci se mylně domnívali, že to byl král Boris, kdo byl především odpovědný za to, že bulharští Židé byli v bezpečí, a je do značné míry pravděpodobné, že ho agenti německé výzvědné služby zavraždili. Avšak smrt monarchy i příjezd Danneckera na začátku roku1943 nezměnil situaci ani v nejmenším, parlament i obyvatelstvo zůstaly zcela otevřeně na straně Židů. Danneckerovi se po příjezdu do Bulharska podařilo uzavřít dohodu s bulharským komisařem pro židovské záležitosti o deportaci šesti tisíc "předních židovských osobností" do Treblinky, avšak ani jeden z těchto Židů nikdy zemi neopustil. Dohoda sama je pozoruhodná, protože ukazuje, že nacisté nemohli ani doufat, že získají židovské vedení ke spolupráci. Hlavní sofijský rabín nebyl k dispozici, protože se ukrýval u sofijského metropolity Štepána, který veřejně vyhlásil, že "Bůh" určil židovský osud a lidé nemají žádné právo Židy trýznit, "pronásledovat" (Hilberg) – což bylo mnohem víc, než co kdy udělal Vatikán.
A nakonec se v Bulharsku začalo dít totéž, co v Dánsku o několik měsíců dříve – místní němečtí úředníci začali být nejistí sami sebou a již na ně nebylo spolehnutí. Platilo to jak o policejním atašé, členu SS, který měl Židy shromáždit a pozatýkat, tak o německém velvyslanci v Sofii, Adolfu Beckerlemu, který informoval v červnu 1943 zahraniční úřad, že situace je beznadějná, protože "Bulhaři žili příliš dlouho s lidmi, jako jsou Arméni, Řekové a Cikáni, aby měli pro židovský problém pochopení". To byl ovšem naprostý nesmysl. Mutatis mutandis bylo možno říci totéž o všech zemích
východní a jihovýchodní Evropy. Beckerle také informoval zřetelně rozčileným tónem RSHA, že víc se prostě dělat nedá. A výsledek byl, že do srpna 1944, kdy přišla Rudá armáda a protižidovské zákony byly odvolány, nebyl deportován a nezemřel nepřirozenou smrtí ani jediný bulharský Žid.

Není mi známa žádná práce, která by se pokoušela vysvětlit toto zcela výjimečné chování bulharského národa, žijícího v etnicky i nábožensky smíšeném prostředí. Avšak můžeme si v této souvislosti připomenout Georgiho Dimitrova, bulharského komunistu, jenž pobýval v Německu v době, kdy se nacisté dostali k moci a byl obviněn, že založil požár v Říšském sněmu, který vypukl za dosti nejasných okolností 27. února 1933. Dimitrov byl postaven před německý státní soud a při konfrontaci s Göringem ho podrobil výslechu, jako by to byl on, kdo soudní jednání řídí. A bylo to právě zásluhou Dimitrova, že všichni obvinění s výjimkou van der Lubbeho byli zproštěni viny. Svým chováním si Dimitrov získal obdiv celého světa, Německo nevyjímaje. "V Německu zůstal jenom jeden jediný muž," říkalo se v té době, "a je to Bulhar."

(Poznámka na konec: Abych nekřivdil Dánům, u nich proběhlo něco podobného- v textu je o tom zmínka- dánský král vystoupil v médiích s dotazem pro místní obyvatele. Dotaz byl ve smyslu:"Na co máte tolik lodí...?" A Dánové pochopili, vzali si příklad ze svého krále a Dánsko se rázem stalo doslova křižovatkou prchajících Židů, kteří dále putovali dál do Skandinavie atd. Mnoho lidí takto bylo zachráněno.
EDIT: Dánové byli navíc jediní, kteří měli tak velký cojones, že dali Německu otevřeně najevo odpor a neposlušnost vůči Konečnému řešení.)