Probudit Princeznu VII

Poslední díl, uáá! To jste napjatý, jak to dopadne, což? :D A když už je to teda finále, dal jsem si práci s těmi neposednými odstavci...
Tak doufám, že se vám konec bude líbit a že nebudete litovat času stráveného čtením...

Probudil jsem se s hlavou opřenou o volant. Rozespale jsem se podíval kolem ven. Bylo to jako bych se ocitl někde na Sibiři. Temná obloha, hustý sníh a neskutečná zima. Skoro jako v tom posledním snu, jenže teď jsem tu zimu fakt cítil. Zběžně jsem zkontroloval, jestli můžu hýbat rukama, nohama, hlavou a vůbec. Vypadalo to, že jsem až na menší modřinu na čele v pořádku. Úlevou jsem si oddechl.
Během prohlídky jsem zjistil, že zmizelo všechno moje "vybavení." Včetně mobilu a hodinek. Že by se sem někdo vloupal a okradl mě? To těžko, okýnka byla zavřená a auto zamčené. V kapse jsem ale nahmatal přívěsek s pramínkem jejich vlasů. Divné, přísahal bych, že jsem si ho s sebou nebral...
Pokusil jsem se nastartovat auto, ale marně. Typické.
Něco tu ukrutně nehrálo. Kde to zase jsem?
Vystoupil jsem z auta ven na opuštěnou silnici. Ta zima byla fakt ukrutná, ale v autě jsem nenašel nic, co bych mohl použít k zahřátí. Auto bylo jen trochu pomačkané, stejně tak jako svodidlo. No, doufám, že to jeho majiteli nebude moc vadit.
Podle mapy, která se mi taky ztratila, bych měl být kousek od jedné vesničky. Dalo by se tam dojít tak za 15 až  20 minut. Odtamtud už bych mohl naplánovat co dál. Musím se dostat do té vily za každou cenu.
Zima byla vlezlá, jenže umrznutí nehrozilo. Jen to bylo hrozně nepříjemné, jako by ten chlad pronikal přes oblečení až do morku kostí.
Při téhle představě jsem se otřásl zimou ještě víc. No, tak do toho. Neměl jsem ani baterku, ani mobil, ani nic jiného, čím bych si mohl svítit. Byla dost tma, ale jakmile si oči přivykly, viditelnost se trochu zlepšila.
Navíc jsem šel po silnici, takže to bylo docela bezpečné. "Tak jdem na to," ucedil jsem a dal se do pochodu.
Po zhruba půlhodině nebylo po vesnici ani stopy. Začínal jsem být mírně zoufalý a pohrával jsem si s myšlenkou vrátit se zpátky. Jenže co pak. V autě byla stejná zima jako venku. Za celou tu dobu neprojelo kolem jediné auto, ale to nebylo to, co mě tak znepokojovalo. Znepokojovalo mě hlavně to neskutečné ticho.
Nepřestávalo sněžit, ale viditelnost byla jakž takž přijatelná. Proto mě docela zarazilo, když jsem v dálce uviděl světlo. Srdce mi začalo bušit jako o závod a já se kvapem rozeběhl ke zdroji světla. Konečně! Konečně nějaká známka civilizace.
Když jsem doběhl blíž, zjistil jsem, že světlo proniká okny nějaké hodně hodně zašlé hospody. Působila nesmírně starým a opotřebovaným dojmem. Když jsem se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že je tam těch budov víc.

Ale hospoda bylo jediné místo, kde se svítilo. Opatrně jsem otevřel staré dveře a vešel dovnitř.
Hospoda byla plná lidí. Ale jakých lidí. Nikdo nemluvil. Nikdo se s nikým nebavil. Nikdo před sebou neměl žádné pití, jídlo, nic. Dokonce tam nikdo ani nekouřil. Vypadalo to jako třída plná poškoláků. Každý upřeně hleděl do stolu, nikdo mi nevěnoval ani pohled. Oklepal jsem se a shrnul ze sebe silnou vrstvu sněhu. Aspoň tam bylo teplo, když už nic jiného.
Rozhlédl jsem se kolem na ten nesmírně podivný výjev, když v tom jsem měl pocit, že jsem zahlédl známou tvář. Udělal jsem několik kroků směrem k postavě, která seděla sama u stolku pro dva. Důkladně jsem si ji prohlédl, a pak jsem užasle vydechl: "Jakube?"
Jakub mi věnoval letmý pohled.
"Ahoj."
Přisedl jsem si k němu."Co to má sakra znamenat? Ocitnu se tu, uprostřed nějaký Sibiře nebo co, trmácím se tou hnusnou zimou kdovíjak dlouho, pak narazím tady na tohle stavení, kde potkám zrovna tebe, a ty mi řekneš "ahoj"?"
Jakub zíral do stolu. "Tady je těžké cítit nadšení. Nebo cokoliv jiného než smutek a depresi."
Rozhlédl jsem se kolem. Většina přítomných vypadala jako vystřihnutá z anonymních alkoholiků. "Co to tady vlastně je?" zeptal jsem se.
"Nikdo neví. Vypadá to, že se sem vracíme noc co noc. Většinou ti samí. Občas někdo nepřijde. Občas se objeví někdo nový. Občas se někdo starý zase vrátí. Jsme tu většina noc co noc. Jsme tu, a cítíme smutek. To je celé. A ráno si nic nepamatujeme. Ale když usneme, zase jsme tu. A tak pořád dokola. Většina z nás nemá šanci se osvobodit."
"No počkej... osvobodit? Cože?"
Jakub se na mě podíval. "Jsme tu proto, že nešťastně milujeme."
Zůstal jsem s pusou dokořán. "Co tím myslíš, nešťastně milujeme? To je kravina. Chceš mi říct, že..."
"Že sníme. Oba dva."
Promnul jsem si oči. "To myslíš vážně?"
Jakub se na mě otráveně podíval. "Vypadám na to, že bych si dělal srandu? Sám jsi to řekl. Jsi někdě, kde bys správně být neměl."
Štípl jsem se do prstu. "Ale já cítím!" namítnul jsem. "Cítím bolest! Zimu! A vůbec!"
"To ale vůbec nevadí,"zazněla ponurá odpověď. "To jsou vlastně skoro jediný věci, který tady můžeš cítit."
"Ale jestli jsi tady, tak..."
"Jo," odpověděl.
"Takže ty Veroniku ne..."
"Ne," odpověděl znova.
"A... jak dlouho už jsi tady?"
"Pár let. Asi. Nevím. Je těžké to počítat. Ráno, v bdělém stavu, si nikdo z nás na nic nepamatuje. Možná na několik výjevů. Ale to je vše. A v noci se tu všichni zase sejdeme."
"Ale jaktože tu teda nejsem i já?"
"Bývals. Kdysi. Ale pak jsem tě přestal vídat. Myslel jsem, že ses z toho dostal. Žes našel svoji druhou šanci. Druhou lásku. Ale asi ne." Jakub pokrčil rameny.
Chvíli jsem tam jenom tak mlčky seděl a zpracovával ta kvanta informací a dojmů. Pak jsem se zeptal:" Nedělo se tady poslední dobou něco divného? Něco, co se jinak neděje? Řekněme, poslední týden?"
Jakub se zamračil. "Tady se nikdy nic neděje. Jenom..."
"No?"
"Jenom v tom starým zámku se svítí. Někdo tam je. Už několik týdnů."
"V zámku? Kde to je?"
Jakub ukázal prstem k jednomu ze špinavých oken. "Tam."Podíval jsem se směrem kam ukazoval a i z okna bylo vidět polorozpadlé stavení, které by se s trochou fantazie opravdu mohlo nazvat zámkem. Takže to bylo jasné. Musím tam.
Nechal jsem Jakuba smutnit v té ponuré putyce a sám jsem se vydal na cestu do zámku.
Po chvíli se mi podařilo dostat se až k vstupním dveřím, nebo co to bylo. Byly otevřené. Potichu jsem se plížil temnotou. Vypadalo to, že se svítí někdě nahoře. Teď jen jak se tam dostat.
Ještě potišeji jsem nakračoval a procházel kolem zavřených místností. Na konci chodby jsem nazdařbůh zatočil doprava a málem vykřikl hrůzou- stála přede mnou postava v mohutném brnění. Když jsem se trochu uklidnil, zjistil jsem, že ta postava je vlastně jenom to brnění a nic víc. Byla to jenom dekorace. Prohlédl jsem si ji trochu podrobněji a zjistil, že má za pasem klasický samurajský meč. Opatrně jsem katanu vytáhl z pochvy a potěžkal ji v ruce. Vypadala ostře. Opatrně jsem nakračoval, teď už s katanou v rukách a usilovně přemýšlel, co to je proboha za zámek, který tu má vystavené takovéhle exponáty. Jestli je to fakt jenom sen, dávalo by to smysl.
Po chvíli bloudění se mi podařilo najít schody. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem konečně našel dveře, za kterými problikávalo světlo.
Opatrně jsem vzal za starou kliku, pootevřel a nakoukl dovnitř. Byla to nějaká velká místnost částečně bez střechy, takže sem trochu sněžilo. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že to byla původně knihovna. Všude byly poházené knihy, byly tam různé regály, svíčky, křesla, dokonce jakýsi obrovitý krb. Opatrně jsem vstoupil do místnosti a pomalu jí postupně procházel. Pak jsem ji uviděl. Na posteli, v nemocničním úboru, na kapačkách a s několika pípajícími přístroji. Řekl bych, že ty kapačky a spol. tam byly jenom tak pro efekt.
Z křesla, které stálo těsně u praskajícího krbu, se zvedla postava a otočila se směrem ke mně. Chvíli jsem na ni jenom zíral. Byl jsem to já.
"Tak jsi konečně tady!" usmál se na mě. Bylo to jako bych koukal do zrcadla.
Pořád jsem tam stál s otevřenou pusou.
"Copak, čekal jsi snad nějaký monstrum?"
"Co... jsi... zač?" vykoktal jsem.
"Já jsem ty." Udělal pár kroků směrem k nemocničnímu lůžku.
"Cože?"
"Já jsem ty," opakovala osoba. "Tedy aspoň část tebe. Nejsem si jistý, abych pravdu řekl. Ale nakonec na tom ani moc nesejde. Důležité je, že jsi tady."
"Ale... proč?" vysoukal jsem ze sebe.
"Proč?" zasmál se. "Protože tohle byl jediný způsob, jak ji dostat zpátky. Proto." Čepel katany jsem nechal sklounout směrem k podlaze.
"Takže... tos udělal ty..." ukázal jsem směrem k ní.
"Jo. Dostal jsem ji do komatu, když byla rozrušená a zranitelná. A dostala se sem. Tady je uvězněná. Čekali jsme na tebe."
Přistoupil jsem o kousek blíž. "Ale... mně se o ní zdálo. Říkala, že potřebuje zachránit."
"Jo. A Roberttsonovi taky. Nějak si našla způsob jak vás vyhledat a kontaktovat, ačkoliv na to nebyla vůbec trénovaná. Zvláštní, že si po tobě vybrala stejně senzitivního týpka, co? Ale nakonec to ničemu nevadilo, naopak. Myslela si, že to můžeš zastavit. Že ji můžeš zachránit. Ale ve skutečnosti mi hrála do karet. Důležité bylo, abys ji našel ve skutečném světě. Pak by nebylo moc co řešit, stačilo by, aby ses jí dotknul, a bylo by. Vyhráli bychom. To byl můj cíl. Ale ono jí to pak nějak došlo. Že je to past. A varovala tě, dneska v noci. Ale stejně jsi skončil tady. A tady to taky skončí." Moje druhé já mě pozorně sledovalo. Teď jsme stáli oba dva naproti sobě, každý u jedné strany postele. Pokračoval dál:
"Tys byl tam dole, že? Mluvil jsi s nima. S těmi odrazy, které tam jakoby žijou. Je to místo, kde skončí každý, kdo se chce sám potrestat. Takových míst je asi víc, ale tady končej většinou našinci."
V hlase druhého znělo opovržení.
"Jeden jako druhý! Nešťastně zamilovaní, ztrápení, příliš slabí, než aby s těmi pocity něco udělali. Tak skončí každou noc tady. Tady můžou sami sebe trestat za to, že nejsou hodni lásky těch, které milují. A můžou se litovat. Noc co noc. Úžasné," ušklíbl se.
"Tys tu byl taky. Ze začátku. Ale pak jsi přestal a zůstal jsem tu jen já. Zatímco ty sis v klidu spal, já tu trčel. Ani nevím jak je to možné. Asi je to dané tvou citlivostí. Těžko říct. Nakonec na tom ani nezáleží," zopakoval ponuře.
"Ale bylo to k něčemu. Za tu dobu jsem přišel na způsob, jak ji vrátit zpátky k nám. Jak zařídit, abychom byli zase spolu. Přišel jsem na to, jak se dá ovlivňovat mysl z téhle sféry existence. Nebylo to jednoduchý, to ti povím. Ale času jsem měl dost."
Probral jsem se z mírného deliria. "Ovlivňovat mysl... to myslíš..."
"Jo. Její- tak jsem ji sem vlastně dostal. Ale i tu tvoji."
Překvapeně jsem zamrkal. "Moji?"
Druhý se pobaveně usmál. "Uvažuj přece. Je aspoň trochu pravděpodobný, že by ses jinak kvůli nějakýmu nejasnýmu snu uprostřed noci sebral a spáchal ozbrojenou loupež? Sám od sebe asi těžko. Ovládat mysl nejde, to by ses ubránil. Ale já tě nemusel ovládnout. Stačilo tě jenom trošku popostrčit. Abys o ní dostal strach. Aby sis na ni vzpomněl. Abys na ní začal myslet. Jen jsem tě popostrčil, a to stačilo. Pak už to šlo jako po másle."
"Jak je to vůbec možné? Ovládat mysl... dostat někoho do komatu... tyhle věci!"
"Sám tomu pořádně nerozumím. Ale vím, že ty jsi v tomhle ohledu zvlášť nadaný. Silná vůle, osobnost, nebo tak něco. Jako ostatní senzibilové. Nic moc o tom nevím.Celou tu dobu, kdy jsem to zkoumal, to bylo jako bych spíš tušil, že něco můžu udělat. Jako metoda pokus-omyl. A vyplatilo se to. Za racionálním světem je ještě jeden, který je stejně tak reálný. Kdo ví kolik lidí tuhle moc opravdu využívá. Praktikanti magie, možná. Dalo by se říct, že jsi senzibil-samouk.," zasmál se.
"Senzibil... Magda. Viděla tebe, když jsem u ní byl."
"Jo, Magda. To bylo chytré, že jsi za ní šel. Ano, viděla mě, jak jsem jí posedl. Přesně tak se to stalo. A chudák si myslela, žes to udělal vědomě ty sám. Ale asi pak přišla na to, že to tak nebylo."
"A vzkázala mi dvě věci... musíš se mít rád a bude to bolet. Co to znamená?"
"To není důležité. Zapomeň na to. Protože to všechno může skončit. Můžeme být zase spolu s ní! Zase s ní! Není to úžasné? Proto jsem to celé spískal!" najednou celý ožil.
"Jak?" zeptal jsem se. Byl jsem zmatený.
"Stačí když mi dáš ten její přívěsek. Stačí když se dotknu těch jejích vlasů. A to bude všechno."
Přemýšlel jsem o tom. "Co se stane pak?"
"Zapomene na Roberttsona. Budeme jen my. My dva se staneme jedním, jako jsme vždycky byli a měli být, a budeme s ní žít. Tady. Navždy."
"My se staneme jedním?"
"Ano. Ty jsi z reálného světa, já z tohohle. Jeden bez druhého být nemůžeme. Nevím, proč jsme se původně rozdělili, to už jsem říkal. Budeme jen my dva a budeme šťastní."
Rozhlédl jsem se kolem. "Tady?"
"Ano," zazněla stručná odpověď.
Uvažoval jsem nad tím. "Jinými slovy ji zblbneme tak, že nebude vědět, čí je."
V očích mého druhého já se cosi nebezpečně zablesklo. "Nepokoušej se mi tvrdit, že tě to neláká. Ty jsi já. Vím to. Znám tě. Chceš být s ní. Stejně jako já. Teď máme šanci!" vyštěkl.
Pořád jsem tam tak nerozhodně stál. "Dělej! Nemáme moc času!"
"Ne," řekl jsem.
"Jak to myslíš, ne? Můžeme být konečně zase šťastní!"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ale ne za tuhle cenu."
Druhý vypadal rozzuřeně. "Za jakou cenu? Podívej se na sebe! Zatímco ty jsi tady, ty ses staral, ty ses strachoval, ty ses namáhal- pro ni- kde byl ON?!" Tím měl na mysli nepochybně Roberttsona. "Mýlíš se," odpověděl jsem. "Má o ni taky strach. Najmul lékaře. A policisty. Ty možná dokonce podplatil. Stará se o ni. Záleží mu na ní."
Je vůbec možné, že právě hájím člověka, ke kterému jsem už z principu cítil silné antipatie?
"Takže ty se ho budeš ještě zastávat?" ten hlas nevěstil nic dobrého. "Myslel jsem, že jsme na stejné lodi. Ale nevadí. Jestli chceš, můžu tě klidně vynechat. Zbavíme se tě. Zapomeneme na tebe. Koneckonců na tobě nesejde. To já jsem to celé vymyslel, já to celé spískal! Teď mi dej ten medailonek."
"Ne," odpověděl jsem pevně.
"Nezahrávej si se mnou! Obětoval jsem tomu příliš mnoho, než abych to nechal jenom tak plavat!" zavrčel. "Tohle je její osud!"
Pozvedl jsem katanu a namířil mu na krk. "Jsi směšný," ucedil jsem mezi zuby. "Jsi ztělesněním všeho, co na sobě nemám rád. Majetnický. Pomstychtivý. Sobecký. Jsi slabý." Řekl jsem to se sebevědomím, které jsem v žádném případě necítil. Kdo ví čeho by byl schopný-
"CO TY VÍŠ O SLABOSTI, TY NAIVNÍ BLBE!" vykřikl najednou a skočil na mě přes postel s katanou v ruce. Ani jsem si nevšiml, že by ji odněkud vytáhl.
Něco podobného jsem od sebe ale čekal, takže jsem stihnul uskočit dozadu. Přitom jsem málem narazil do jednoho z regálů.
Druhý na mě vrhal hněnivé pohledy. "Myslíš si, jak nejsi čestný! To je kravina! Vidím ti až do žaludku! Chceš ji zpátky! Celou tu dobu jsi ji chtěl! Nesnášíš Roberttsona. Nesnášíš ho za to, že si ho vybrala místo tebe! Vím to! Vidím to v tobě!"
Pomalu jsem krčel směrem k němu. "Jo. Možná máš pravdu. Ale podívej se ještě hlouběji. Podívej se, jak jsem se vždycky snažil tyhle emoce potlačit. Podívej se, že jsem si vždycky říkal, že je hlavní, že je šťastná, i když ne se mnou. Podívej se na to, že jsem jí to vždycky přál. No tak. Ještě to určitě můžeme nějak vyřešit. Polož tu zbraň," vybídl jsem ho.
"Ty arogantní blázne!" vykřikl a znovu se na mě vrhl. Katany se od sebe s tichým cinknutím odrazily, ale tentokrát už se mi ale podařilo ho praštit. Zároveň jsem se vyhnul jeho odvetnému seku.
Zíral na mě a mnul si zasaženou tvář. Jedna věc mě v tu chvíli nesmírně zajímala. Kolik toho může snést? A kolik toho vydržím já? Něco mi říkalo, že když tady umřu, on zvítězí. To se nesmí stát.
Jakoby mi četl myšlenky, prohlásil:"Jak jsi to vždycky na tréninku říkával? To skoro bolelo?"
"Teprve jsme začali. Nepředbíhej, dočkáš se," odpověděl jsem rádoby cool.
Přiskočil jsem k němu a začali jsme nanovo. Kopy, pěsti, seky, lokty, kolena, všechno bylo dovoleno. Občas jsme přerazili jeden celý regál. Jenom jsme se drželi v bezpečné vzdálenosti od nemocničního lůžka. Bylo to jako... jako byste chtěli bojovat sami se sebou. Když jsem se po chvíli začal dostatečně soustředit, věděl jsem, co udělá dřív, než to udělal. To by mi dalo v boji značnou výhodu, kdyby nebylo faktu, že to fungovalo i obráceně.
V takovém stavu bylo nesmírně těžké ho zasáhnout, zvlášť když jsem se začínal pomalu unavovat. Ne nijak zvlášť, ale stejně. Kop, otočka, sek, kryt, teď krok stranou, chytit mu ruku, pokusit se ho seknout do krku, obejít jeho ruku, pozor na nohu, kontrolovat koleno, vyhnout se pěsti, zasáhnout ho jílcem do břicha, ustoupit, skrčit se před pěstí, ustoupit před obloukovým kopem, přiskočit k němu s kopem... Jen tak tak jsem se vymanil z jeho páky, kterou se mi pokusil nasadit na ruku a kousek jsem odstoupil. A znovu se do něj pustil, opět bez valného výsledku. A znovu. A znovu.
Byla to remíza, která se čím dál víc obracela v jeho prospěch.
Ale já se nevzdám! Ne bez boje!
Znovu se ve mně vzedmula vlna vzdoru a odporu.
Do toho. Vyhnul jsem se jeho seku a pokusil se ho bodnout do břicha. Obratně mi uhnul, pustil svoji zbraň a tu moji mi vyrazil z ruky. Zároveň se mi pokusil dostat za záda. To by byl konec. Otočil jsem se a stihnul to a jen tak tak ho chytl za zápěstí a rameno- natáhl jsem mu ruku loktem dolů a letmo jí zkusil prokopnout kolenem. Minul jsem jen o malý kousek. Došlápl jsem zpátky na obě nohy a stihl se obrátit a vykrýt kop mezi nohy.
Ten by byl *vážně* nepříjemný.
Lapal jsem po dechu. Unavoval jsem se pomaleji než bych se unavil v reálu, ale stejně. Takhle to nebudu moct zvládat věčně.
A ten jeho poslední kop byl fakt těsnej. Popadl jsem jeden regál a v zoufalství ho po něm hodil. Bez problémů ji ještě ve vzduchu rozkopnul vejpůl. Jako z akčního filmu. Proti mé vůli to na mě udělalo dojem.
Srdce pracovalo na plno. Nepříjemně mě píchlo v boku a nechtěně jsem sykl bolestí.
"Copak? To už jsi unavený?" posmíval se mi.
Jaktože on nebyl vůbec zadýchaný? Ani se nepotil. Zato ze mě pot přímo řinul.
Pokusil jsem se ho osvědčenou "univerzální" metodou kopnout a praštit zároveň, ale nebyl jsem dost rychlý. Odrazil ruku i nohu najednou a já už nestihl zareagovat. Pravý hák jsem schytal do obličeje, levý hák do brady a další pěst pro změnu do břicha.
Měl jsem pocit, že ze mě vypumpoval všechen vzduch a dost možná jsem nebyl daleko od pravdy. Odklopýtal jsem od něj a křečovitě jsem přitom oddechoval. Vyplivl jsem trochu krve. Jenže nebylo času nazbyt- parakotoulem jsem se přemístil ke kataně a vrhnul se na druhého ve chvíli, kdy on udělal přesně to samé. Meče se do sebe zaklesly, obě čepele každému jen milimetry od krku.
Dívali jsme se sobě navzájem do očí. "Patová situace," řekl.
"Přímo učebnicový případ", odpověděl jsem.
"Skoro mě to přestává bavit," nadhodil ledabyle.
"Můžeš se vzdát," navrhnul jsem.
"Zas tak moc ne."
Pomalu jsme od sebe udělali několik kroků. A pak to celé začalo nanovo. Jen díky tomu, že jsme věděli, co udělá ten druhý, ten boj trval tak dlouho. Normálně trvají souboje na meče zhruba dvě vteřiny. Jak ho mám sakra porazit? Jak se dá porazit moje vlastní zoufalstvím a láskou šílené já? Je to jako pokusit se být rychlejší než odraz v zrcadle! Je to beznadějné... A v tom mi hlavou probleskl vzkaz od Magdy. Musíš se mít rád a bude to bolet. Podíval jsem se na poškozenou katanu v ruce a bylo mi jasné, co je třeba udělat.
Podíval jsem se na druhého, který nevypadal ani trochu unaveně. Dokonce se trochu usmíval.
Obrátil jsem katanu čepelí směrem k mému břichu.
Úsměv na tváři druhého zmizel. "Co to děláš?" zeptal se nejistě. Teď jsem to byl pro změnu já, kdo se usmíval. "Přestaň!" vykřikl. "NE!"
Víte, čekal jsem, že to bude bolet. Člověk si nemůže jen tak vrazit do břicha kus opracovaného kovu a čekat, že mu to jen tak projde. Ale že to bude bolet tak příšerně neskutečně hrozně moc, to by mě taky nenapadlo. Nekřičel jsem bolestí jenom proto, že jsem křičet nemohl. Klesl jsem na kolena, rukama jsem pořád držel jílec, který byl teď od mé krve. Doufal jsem, že jsem neudělal chybu.
Druhý se na mě smutně podíval. Pak slabě hlesl: "To bylo... uh... hele, ty pitomče jeden... to my měli být hrdinové, kteří probudí princeznu." Pak beze stopy zmizel.
Byl jsem tam jen já, ona na posteli v bezvědomí a tuny knížek a sněhu. Svalil jsem se na bok. Zima byla dvakrát tak ukrutnější, jako by se mi dostala i do vnitřních orgánů.
Ležel jsem tam a čekal, co bude dál. Jestli tu teď v mukách budu trávit každou noc. Nebo jestli umřu. Popravdě, tohle jsem trochu nedomyslel. Tak to dopadá, když člověk nejdřív jedná, a pak myslí. Ale v tu chvíli nebyl čas moc myslet. Občas prostě člověk musí jednat hned...
Ponořen do svého malého soukromého pekla plného bolesti a myšlenek jsem ani neslyšel šustění přikrývky. Někdo se probudil a vstal z postele.
Uviděl jsem ji až když se nade mnou sklonila. Moje princezna.
Nebyl jsem si jistý, jestli se mi jenom nezdá, ale pak jsem ucítil její ruku na mé tváři. Vypadalo to, že má slzy na krajíčku. To nevadilo, já taky.
Katana ze mě trčela směrem vzhůru. Doufal jsem, že udržím obsah svých střev tam, kde má být. Připadalo mi, že bych měl říct něco vhodného. "Ahoj," vysoukal jsem ze sebe.
Plačtivě se zasmála. "Ahoj..."
"Konečně tě vidím. Po všech těch letech." Chytnul jsem ji za ruku. Propukla v usedavý pláč.
"Promiň! Promiň! Promiň mi to!" Nechápal jsem ji. To já bych se jí měl omlouvat... "Neměla jsem tak utéct. Ale bála jsem se! Myslela jsem si, že to tak bude nejlepší! Celý ty roky... Měla jsem se ti ozvat. Promiň!"
"To nic. To nic," utěšoval jsem ji. Volnou rukou jsem jí hladil po vlasech. "Všechno bude v pořádku. Věř mi. Všechno bude v pořádku."
Ležel jsem tam, s probodnutým břichem, sněžilo na mě, byla mi zima, ale svým způsobem mi bylo fajn. Po všech těch letech... "Omlouvám se! Nevěděla jsem, že tě to tak zraní... myslela jsem, že se z toho časem dostaneš. A že bude lepší, když prostě zmizím..."
"Nemusíš mi nic vysvětlovat," zabublal jsem. "Láska si nevybírá." Pořád plakala.
Rukou jsem hmátl do kapsy a vytáhl přívěšek. "Tohle patří tobě," řekl jsem a zakrvácenou rukou jí ho podal. Usmál jsem se. "Jsi si jistý?" zeptala se.
"Ano, jsem si jistý. Je to tvoje cesta ven. Využij ji, než si to rozmyslím," uchechtl jsem se a vzápětí toho zalitoval, protože to zabolelo třikrát tolik.
Trochu se mému vtipu usmála. "Dobře. Ale co ty?"
"Já budu v pohodě," odpověděl jsem vyrovnaně.
"Jsi si jistý?" zeptala se nejistě.
"Ano, jsem si jistý," zalhal jsem.
Ucítil jsem její teplé rty na mých. Políbila mě. Heh. Všechna ta léta chápeme pohádku o Šípkové Růžence špatně. Princ nelíbá princeznu pro to, aby ji probudil. Líbá jí proto, aby probudil sám sebe. Aby se probudil z té noční můry, která ho k ní přivedla.
Sevřela mi ruce v dlaních. "Najdi mě potom. Najdi mě...."
Zmohl jsem se jen na přikývnutí. "Najdi mě," řekla ještě jednou a hned nato byla pryč i s medailonkem.
Zase jsem osaměl. Vypadá to, že je mise splněna. Usmál jsem se na temnou oblohu nad sebou. Udělal jsem správnou věc. A musím se sám se sebou usmířit. Ten druhý je někde pořád tam ve mně. Musím se s ním usmířit.
To bylo to tajemství. Ta druhá zpráva od Magdy. Mít se rád. Nechtít se trestat. To byla moje propustka pryč ze světa temnoty a smutku.

...

Probudil jsem se v autě. Seděl jsem na místě řidiče, přesně tak, jako když jsem havaroval. Podíval jsem se na hodinky. Datum souhlasilo, čas zhruba taky. Bylo ráno. Těch několik dnů skutečně proběhlo, takže se mi to dost pravděpodobně nezdálo. Navíc jsem seděl v cizím autě, drobně nabouraném. Kdybych to někdy někomu vyprávěl, stejně mi to neuvěří.
Bylo pozdě k ránu, co nevidět začne svítat. Promnul jsem si oči. Venku byl přímo cítit brzký déšť. To napětí, které co nevidět povolí.
Vzal jsem do ruky mobil, ale ten byl vybitý. Chtěl jsem jí zavolat, jestli je opravdu zpátky. No, telefonát bude muset počkat do té doby než se dostanu domů. Krom toho jsem měl dost silné tušení, že to bude v pořádku. Zachránil jsem ji. Zachránil jsem ji před sebou.
Když si pospíším, určitě stihnu ještě vrátit to auto. V nejhorším by mě z průseru mohl vysekat Roberttson. Mám pocit, že mi teď něco tak trochu dluží.
Podíval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Zvládl jsem to. Probudil jsem princeznu.
V dálce, tam někde daleko, se dva lidi spolu znovu shledali. Byl jsem rád, za ně. Bylo to konečně za mnou.
"Dal bych si topinku," oznámil jsem sám sobě. "Jo. Extra česnekovou. Až přijedu domů. Nemůžu se dočkat." Mračna na obloze se pomalu rozestoupila a světe div se, vysvitlo slunce. Konečně. Po té dlouhé zimě je jaro zaplaťpámbu tady. Už bylo načase.
Vyhodil jsem blinkr a zkontroloval, jestli nic nejede. Pomalu jsem najel na silnici a vydal se směrem domů.

(titulky)