Probudit Princeznu VI

Předposlední díl o_O Je to menší twist, ale na konci to všechno bude dávat smysl. Teda doufám :D
Odstavce zase zlobí, ale já teď nemám čas (ehm) je opravovat...

Doma jsem se rozvalil do křesla a přemýšlel co dál. Pohled mi přitom sklouznul na Bohouše. Vstal jsem a opatrně ho vzal z poličky. Zamyšleně jsem si ho prohlížel, jako bych na něm hledal napsanou nějakou radu.

"Nepředstavuju si to všechno jenom?" zeptal jsem se ho.
Odpovědí mi bylo výmluvné ticho. Znovu jsem se pohroužil do přemýšlení.

"Co myslíš, že bych měl udělat?"

Kaktus znovu neodpověděl, ale měl jsem takový pocit, že kdyby mohl, určitě by mi řekl něco jako "Hele, uvědom si, že se ptáš na názor svého kaktusu." Proti tomu bych mohl jenom těžko něco namítnout. Odložil jsem Bohouše zpátky na poličku.

Promnul jsem si oči. Asi už vážně začínám bláznit. Strhal jsem ze sebe zbytečné kusy oblečení, trochu se navečeřel, odflákl večerní hygienu a šel si lehnout.

Roberttson mi lhal. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi to bylo jasné. A lže jenom ten, který má co skrývat. Tu jeho prosbu o to, abych ji zachránil, jsem mu už nevěřil. Určitě si chtěl jenom udělat nějaký ujetý alibi.

Když jsem usínal, doufal jsem, že se mi nebude zdát žádný další-

To místo jsem neznal. Nebylo ani krásné, ani povědomé. Byla to jakási zřícenina hradu nebo co. Byla tma a snežilo. Stál jsem uprostřed prostorné místnosti bez stropu, takže kolem mě padaly sněhové vločky. Všechno bylo zatuchlé, ponuré, špinavé.
Až na nemocniční lůžko, na kterém někdo spal. Ani jsem nemusel chodit blíž, abych zjistil kdo to je.

Ale tentokrát jsem tam nebyl jenom já a ona. Byl tam někdo třetí. A ten třetí promluvil.

"Odolává. Lpí na minulosti, jako by to něco znamenalo. Ne, ji teď čeká nový život."

Ačkoliv sněžilo celkem hustě, necítil jsem zimu. Vlastně jsem necítil vůbec nic. Postava pokračovala ve svém monologu: "Myslí si, že to můžeš zastavit. Ale ty nemůžeš. Nesmíš. Byl bys sám proti sobě."

Ačkoliv stál neznámý jenom pár metrů ode mě, nemohl jsem přesně rozeznat kdo to je. Jako bych se na něj díval skrz poloprůhledné sklo. Ale jeho hlas mi byl hrozně povědomý... možná odněkud z televize nebo rádia?

Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Nemohl jsem dělat nic, jen tam stát a dívat se. Byl to hrozně klaustrofobní pocit.

"Musíš ji hned najít. Najdi ji, pak se dozvíš všechno. Když to neuděláš, budete ztraceni. Oba dva. Navždy. Tak ji najdi. Teď hned. Když vyrazíš okamžitě, ještě to stihneš.

Jinak bude všechno ztraceno."

Nechápavě jsem na tu tmavou postavu zíral, ale reagovat jsem nemohl.

"Musíš ji najít. Musíš ji odtamtud dostat. Ještě dnes. Jinak zemře. Máš dokonalou šanci! Tak jdi. Vyraž!"

Probudil jsem se. Jinak zemře?

Takže teď si ke mně do hlavy bude jako chodit kdo chce, jo? Nevěděl jsem sice, kdo nebo co se mi to teď zdálo, ale měl jsem tušení kde tomu přijdu na kloub. Hodinky ukazovaly 3 hodiny ráno. Byl jsem úplně probuzený. A taky jsem měl pocit, že najednou vím, co je třeba udělat.
Vypadá to, že se za Roberttsonem podívám ještě o několik hodin dřív než jsem plánoval.

Vyhrabal jsem se z postele a v návalu odhodlání zapnul počítač. Najel jsem na internet a vyhledal si to slavné Roberttsonovo sídlo. Dalo mi to trochu víc práce, protože tady zas tak moc známý nebyl, ale nakonec jsem tu adresu našel. Vytiskl jsem si mapku a zapamatoval si důležité navigační body. Tak, to by bylo k tomuhle. Teď se potřebuju nějak vhodně obléct. Jednou dobou jsem hrozně řešil svoje oblečení, ovšem ne z hlediska vrtkavé módy, ale z hlediska funkčnosti a praktičnosti. Takže jsem teď přesně věděl, co si mám vzít na sebe, aby mě v tom žádné věci jako třeba mobil neomezovaly, kdybych musel rychle utíkat, abych v tom nezmrzl a abych v tom působil co možná nejméně nápadně. A hlavně abych mohl ukrýt věci za opasek a do boční kapsy.

Teď už mi chybělo jenom správné náčiní.

Otevřel jsem skříň, kterou jsem otvíral jenom zřídka, hlavně kvůli údržbě jejího obsahu. Byly tam všechny věci, které by si s sebou do lesa vzal každý správný zálesák. Všechny ty věci si u mě nechal můj bratr, který se kdysi věnoval skautingu a airsoftu a sem tam se stavil i ve střelnici. Říkal, že si je někdy vyzvedne, ale už je u mě měl asi 2 roky. Byly tam nože, sekyrky, tonfa, hejkal, stan, spacáky, čutory, kanady, prostě všechno. Dokonce tam ležel i zavařený samopal AK 47. Já jsem ale chtěl něco jiného. Sáhl jsem po malém maskáčovém pouzdru a vytáhl z něho kalený teleskopický obušek. Naučeným pohybem jsem ho s tichým "ssst!" roztáhl. Fungoval perfektně. Naznačil jsem do vzduchu několik naučených pohybů. Ještě jsem to nezapomněl, fajn. Zarazil jsem ho do podlahy, takže byl zase v zasunuté poloze a strčil si ho do boční kapsy. Druhou věc, kterou jsem si chtěl vzít byl taser se zabudovaným pepřovým sprejem. Byl trošku mohutnější než obyčejný taser, ale v pouzdře by neměl být tak nápadný. Zmáčkl jsem dvě červené tlačítka po stranách a na malou chvíli mě ozářil modrý blesk. Spokojeně jsem si ho připnul na pásek.

Otočil jsem se k Bohoušovi a odhodlaně prohlásil: "Tak do toho."

Doufal jsem, že nic z toho potřebovat nebudu, alespoň ne víc než jednou, ale člověk nikdy neví. Připadal jsem si jako hrdina z nějakýho akčního filmu. Ještě mi chyběla zbraň a odznak. Zase jsem skříň zavřel. Musíš ji odtamtud dostat. Jestli to je opravdu tak, dostanu ji odtamtud, ať to stojí co to stojí. Měl jsem zvláštní jistotu, že jakmile to udělám, všechno vyjde najevo.

Vzal jsem si už jenom mobil a trochu peněz. Doklady jsem nechal na stole. Udělal jsem několik různých pohybů, abych se ujistil, že na mně nic necinká. Ještě jsem všechno dvakrát zkontroloval, povypínal jsem všechny spotřebiče a vydal se ven.

Zabouchl jsem za sebou dveře.

Vydal jsem se probudit princeznu.

O jednu kratší cestu později jsem stál před jedním nočním klubem. Bylo úterý brzo ráno, ale ani to nemálo lidem nebránilo v pořádné kalbě. Většinou to byli cizinci. V tomhle klubu jednou dobou pracoval můj bratranec, proto o něm vím a vím taky, že se zdejší návštěvníci vůbec nezdráhají řídit opilí. Právě na to jsem vsázel.

Potřeboval jsem auto, svoje vlastní jsem neměl a od rodičů jsem si ho půjčit nemohl, jednak jsem podle všeho neměl času nazbyt a jednak jsem k tomu, co jsem se právě chystal udělat potřeboval auto cizí. Taxík taky nepřipadal v úvahu. Nelíbilo se mi slovo kradené, spíš bych použil termín půjčené. Hodlal jsem ho pak vrátit. Zkrátka jsem si ho chtěl jenom na pár hodin opravdu jenom půjčit. A tady k tomu byla ideální možnost. Na ulici nebylo moc lidí, ten klub byl právě správně zastrčenej. Ideální místo.

Když jsem čekal asi 20 minut, konečně jsem uviděl vhodnou oběť. Chlápek, vysoký stejně jako já, vrávoral sám z klubu ven a hlasitě volal svoje auto. Vyrazil jsem za ním. Celou cestu sem jsem byl hrozně nervózní, protože upřímně, tohle jsem nikdy nedělal. Ale zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Jenže čím víc jsem se k němu blížil, tím víc jsem byl sebejistější. Věděl jsem, co musím udělat a věděl jsem, že mi to vyjde, když to udělám pořádně.
Procházel jsem kolem chlápka a když jsem ho míjel, strčil jsem do něj tak silně, že zapadl do temné uličky vedle něj. Chudák sebou plácl na zem, jak široký, tak dlouhý. Něco překvapeně zahuhlal, ale to bylo všechno, protože jsem mu přes nohu pustil do těla asi půl milionu voltů. Účinek byl okamžitý, chlápek sebou zaškubal a ztratil vědomí. Nahmátnul jsem mu puls, abych se ujistil, že jsem ho nezabil, ale byl naživu. Dokonce vypadal celkem spokojeně, spal spánkem spravedlivých. Prohledal jsem mu kapsy a našel klíče od auta. Výborně, to by bylo. Hodil jsem si ho přes rameno a co možná nejtišeji ho narval do poloprázdného kontejneru na plast, který jsem si tam za tím účelem už předtím vyhlédl. Bylo sice několik stupňů nad nulou, ale i tak to pro něj bylo lepší než ležet na ulici. Takhle alespoň nezmrzne a nikdo ho neokrade. A ráno by neměl mít moc velký problém vyhrabat se ven. A jestli tady pak najde i svoje nepoškozené auto, je tu obrovská šance, že ani nebude nic hlásit na policii.

Zatím mi to všechno vycházelo, nikdo mě nejspíš neviděl, kamery v téhle oblasti nebyly a i kdyby jo, měl jsem na sobě kapuci a kšiltovku. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem chodil mezi auty, mačkal tlačítko na klíčích a rozhlížel se, které auto se rozsvítí. Po několika minutách se mi dotyčné auto podařilo najít. Rychle jsem do něj nastoupil a čekal, až se uklidním.

Nastartoval jsem auto a vydal se k cíli mé cesty. Zatím mám vyhráno jenom na půl.

Pustil jsem rádio a z něho se ozval Jimmi Handrix. Brzo ráno, zima, tma, jedu v ukradeným autě s cílem unést, či spíš zachránit, jednu moc důležitou osobu a do toho mi hraje All along the watchtover. Opravdu dokonalá atmosféra.

Projížděl jsem městem. Můj cíl cesty byl od města celkem daleko, ale do svítání bych to měl stihnout. Mezitím jsem přemýšlel, proč se asi Roberttson rozhodl svojí partnerky zbavit. Něco mi v tom pořád neštymovalo. Zabít ji očividně nechtěl, to by už byla mrtvá. A zapojil do toho kriminálku. Třeba to má být jenom nějaká reklama? Něco, co mu naláká další fanoušky... ? Nebo se o něm něco dozvěděla. Něco, co by ho mohlo na veřejnosti zruinovat. Nebo dostat do basy. Nějaký daňový úniky, třeba. Roberttsonovi se o ní přece zdálo taky. Nebo mi jenom lhal? Věděl o ní, že se se mnou takhle spojí, a tak si vymyslel to samé?

Zavrtěl jsem hlavou. Ale co když se mýlím?

No, právě jsem se dopustil ozbrojeného přepadení, takže jsem doufal, že se to moje podezření ukáže jako oprávněné. Ta postava to řekla jasně. Musí to být dneska. Jinak umře. Já, který byl vždycky tak strašně racionálně založenej, jsem teď dal na svoje sny, instinkty a pocity. Neuvěřitelný.

Když jsem vyjížděl z města, sedadle spolujezdce se rozsvítil můj mobil. Na displeji stálo "JAKUB".

Zpomalil jsem a přiložil si mobil k uchu. "No?"

"No prosímtě achoj," Jakub zněl fakt rozespale.

"Co se děje, že mi voláš takhle brzo?"
"Volala mi Magda. Před chvílí." Srdce mi poskočilo někam stranou.
"Aha. A co chtěla?"

"Jakmile jsi odešel, prý udělala ještě několik svých vlastních záležitostí a chtěla ti něco vzkázat."

"Zajímavý. A co?"

"Prý ti mám vyřídit dvě věci:"Musíš se mít rád a bude to bolet." Prý budeš vědět co to znamená až přijde ten správný čas. Rozumíš tomu?"
"Vůbec ne. Říkala ještě něco?"
"Jo. Hodně štěstí."

To znělo trochu zlověstně. "A víc nic?"
"Víc nic," odpověděl Jakub.

"No, tak díky žes mi to vyřídil."

"Není zač. Co se tam prosímtě stalo, že mi volá takhle ráno? Počkej, ty jedeš v autě?" Jakub zněl už o něco víc probuzený. Musel jsem to utnout.

"Hele, vysvětlím ti to někdy jindy, teď na to není čas. Neboj."
"Aha. Dobře. Tak ahoj. Teda spíš dobrou."
"Čau," rozloučil jsem se.

Tak to bylo vážně něco. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Asi to bude důležitý, když kvůli tomu volala. Musíš se mít rád a bude to bolet. No, to nevěstilo nic moc dobrého, ale já teď měl na starosti jiný věci. Třeba kde tady mám teď odbočit, abych se dostal k tomu-

Najednou se přede mnou objevila postava v nemocničním pyžamu a já ani nemusel moc dlouho uvažovat nad tím, kdo to je. Stála tam uprostřed silnice, s hlavou skloněnou a řekla- přísahal bych, že jsem ji vážně slyšel říct:"Ne."

Leknul jsem se tak moc, že jsem strhnul volant na stranu, dostal smyk a narazil do svodidel. Praštil jsem se hlavou o volant tak silně, že jsem okamžitě ztratil vědomí.