Zlomenymec | Probudit Princeznu V

Moc nestíhám, takže se nezlobte, že ani (moc) neprojíždím vaše blogy a nekomentuju... To víte, zkouškové se blíží :-!

Tak vám sem aspoň hodím další dílek mého veledíla :D (ty odstavce bych upravil, ale teď se mi nechce, takže to udělám po Indicku- nechám to na indy...)

Pondělní večer, zima, tma. Šlapal jsem temnou ulicí a od pusy mi stoupal kouř. V napůl zmrzlé ruce jsem držel ručně načrtlou mapku, podle které jsem se momentálně snažil zorientovat.

Objednal jsem ke kartářce. Nebo vědmě. Nebo médiu, nebo jak si vlastně říkají. Něco takového jsem nikdy neudělal a doufal jsem, že to k něčemu bude a nebudou to jen zbytečně vyhozené peníze.

Vždycky mě zajímalo, proč se vlastně člověk ke kartářce musí dopředu objednat. Člověk by předpokládal, že to tak nějak patří k její pracovní náplni, vědět, kdo a kdy k ní přijde.
Rozhlédl jsem se večerní ulicí. Bylo to jasné, ztratil jsem se. Tohle se mi díky mému smyslu pro dezorientaci stane pokaždé. To mám po mámě. Jednou jsem se ztratil i v nemocnici, když jsem tam šel za spolužačkou na návštěvu.

Odložil jsem hrdost stranou a postupně se zeptal celkem čtyř lidí na cestu, z nichž jeden mě poslal jedním směrem, druhý směrem úplně opačným a zbylí dva nemluvili česky. Všichni se přitom tvářili krajně podezřívavě a očividně dávali pozor, jestli nevytáhnu nůž a neprocedím temné "naval prachy." Ptát se ve večerních hodinách lidí na cestu je vážně zážitek.

Nakonec jsem dotyčný dům našel.

Po hmatu jsem našátral zvonek a krátce dvakrát zazvonil. Po chvíli bylo vidět, jak se v chodbě od venkovních dveří rozsvítilo. Otevřela mi postarší žena, která vypadala... jako klasická postarší žena. Čekal jsem kostmi ověšenou ženštinu s voodoo panenkou v ruce, nebo tak něco, ale tohle mě celkem překvapilo.
Žena se na mě přátelsky podívala. "Ano?"
Jsem tady vůbec správně? Co když jsem se spletl? "Ehm, hledám... vědmu... médium..." koktal jsem.

Její oči se rozzářily poznáním. "Á, tak to jste vy! Pojďte dál, pojďte dál," ustoupila stranou, abych mohl vejít."
"Děkuju."

O chvíli později jsme oba seděli v její pracovně, která už vypadala trochu reprezentativně. Všude různé tabulky s namalovanými obrazci, svíčky, karty, prostě klasika. Lustr poskytoval docela tajemné světlo. Vzduch byl těžký a byl cítit vonnými tyčinkami. Byl jsem trochu nervózní.

"Díky že jste si udělala čas, uh..."

"Říkejte mi Magda."

"Dobře, uh, Magdo. Díky že jste si udělala čas tak rychle."
"To je maličkost. Tak, a teď mi řekněte, co vás ke mně přivádí. Něco málo jsem už slyšela, ale potřebuju vědět víc."

Všechno jsem jí celkem podrobně vysvětlil, sny, kriminálku, přívěsek, všechno.

Bohové, kde by mě napadlo, že se někdy octnu na takovém místě a budu o něčem takovém mluvit s úplně cizím člověkem. Na druhou stranu kde by mě napadlo, že se octnu v hotelu pro horních 10 000...

Magda mě celou dobu pozorně poslouchala, občas přikývla, ale ani jednou mě nepřerušila. Když jsem skončil, chvíli se na mě dívala, a pak řekla. "Možná bych vám mohla pomoct. Vypadá to, že jste na ni v jistém smyslu... napojený, abych vám to řekla stručně. Můžeme se pokusit to napojení zesílit."

"A bude to fungovat?"

"Za pokus by to určitě stálo."

"Je to nebezpečné?" zeptal jsem se opatrně.

"Když se to udělá správně, tak ne," usmála se Magda. Úsměv jsem opětoval, ale že bych z toho měl příjemné pocity, to se říct nedalo. Ale co. Když už jsem tady... Rozhodil jsem ruce v odevzdaném gestu. "No tak do toho."

Magda se usmála ještě víc. "Výborně! Ale... budeme potřebovat něco, co bylo její. Máte u sebe něco takového?"

Vytáhl jsem z kapsy její přívěsek s pramínkem vlasů. "Bude tohle stačit?"

Magda se rozzářila jako vánoční stromeček. "Tak to budeme moci začít rovnou teď!"

Měl jsem z toho všeho dost nejistý pocit.

Zhruba o půl hodiny později už bylo všechno připravené k zákroku, i když většinu věcí, které Magda udělala, jsem nechápal, ale to nakonec asi nevadilo.

V připravené místnosti byla tma, jen několik svíček ji poskytovalo slabý náznak světla.

Seděl jsem na židli, dýchal kouř z nějaké tajné směsi nebo co, v pravé ruce jsem držel přívěsek a snažil se soustředit na moji femme fatale. Tak zněly mé instrukce. Magda stála za mnou a ruce držela u mé hlavy. Cítil jsem je, i když se mě vůbec nedotýkala. "Nebojte se, budu s vámi," řekla potichu. "Kdyby se něco mělo pokazit, zastavím to."

Zmohl jsem se jenom na přikývnutí. Celý svět se pomalu rozplýval, až jsem si nakonec nebyl s to vybavit, kde že to vlastně jsem. Jako bych usínal přímo neodolatelným spánkem. Pak se moje vnímání zase dalo do kupy a já zjistil, že jsem někde venku.

To místo jsem poznával. Byl to ten hotel, ve kterém byli ubytovaní, o tom nebylo pochyb. I ten vrátný tam byl ten samý.

Stál jsem... no, spíš se vznášel kousek od východu, takže jsem měl dobrý přehled o tom, kdo do hotelu vchází a kdo vychází. Byla tma, zima, ale já nic necítil. Ani chlad, ani teplo, nic. Nikdo z kolemjdoucích si mě nevšímal, ani ten dotyčný vrátný. Jako bych tam vlastně ani nebyl. Byl to hrozně zvláštní pocit, jestli jsem si někdy dovedl smyslově představit pojem transcendentní, tenhle stav k tomu byl rozhodně blízko.

Vznášel jsem se tam už dlouho. Na něco nebo na někoho jsem čekal. Cítil jsem svoji šanci. Dneska v noci to konečně vyjde. Čekání jsem nesnášel, ale bylo třeba být trpělivý. Pak se tam subjekt mého čekání zničehonic objevil a kdybych měl nějaké srdce, určitě by začalo bušit jako o závod. To byla moje chvíle, tohle byla ta příležitost, na kterou jsem čekal. Teď, nebo nikdy!

Vyplul jsem směrem k postavě, kterou jsem si vyhlédl. Věděl jsem, že to teď půjde protože... protože byla rozrušená. Hádala se. Křičela. A byla zranitelná.

Křičela na někoho, komu jsem nevěnoval nejmenší pozornost. Šlo mi čistě jen o ni. Když jsem byl kousek od jejího těla, cítil jsem její narušenou auru. Měl jsem pravdu, dneska to konečně po všech těch letech vyjde.

S nesmírným pocitem úlevy či spíš vítězství jsem vplul do jejího těla.

A pak jsem spadl. Ne, oba jsme spadli. Poslední, co jsem viděl, bylo černé nebe plné hvězd. Někdo zděšeně vykřikl. Ten výkřik mě probral z mé "terapie".

Uvědomil jsem si, že ležím na zádech. Židle se se mnou převrátila dozadu. Ležel jsem na opěradle a snažil se vybavit si to, co jsem právě viděl. Vybavit si to, zapamatovat si to a spojit si to dohromady. Hlavně na to nezapomenout! Podíval jsem se za sebe. Magda stála několik kroků ode mě, oči rozevřené vzrušením, na tváři vyděšený výraz a prudce oddechovala.

Celý výjev trval jen malou chvíli a mně došlo, že to bylo posledních několik předtím, než se moje ex dostala do stavu hlubokého bezvědomí.
Rychle jsem se vyškrábal na nohy a podíval se na Magdu. "Jste v pořádku? To bylo... naprosto úžasné," usmál jsem se.

Magda na mě dál vyjeveně zírala. Co je to s ní?

"Viděla jste to samé co já?"

"Odejděte. Prosím," vysoukala ze sebe.

"Cože?" Vůbec jsem nevěděl, co se s ní stalo. Předtím byla hrozně přátelská, ale teď viditelně ochladla, spíš se mě bála. Nechápal jsem to. Zmateně jsem vytáhl z kapsy peněženku. "A kolik jsem teda dlužen?" Magda před mojí rukou ucukla, jako bych v ní měl nůž.

"Vůbec nic!"
"Ale já vážně..." zamával jsem peněženkou.
"To je dobré, opravdu. Vždyť jsem vám vůbec nepomohla! Jsem už hrozně unavená, takže... zavřete branku až budete odcházet, dobře?"

Neměl jsem tušení, co to má znamenat, ale zůstávat a ptát se asi nemělo valný smysl. Pokrčil jsem rameny, nechal na stole přeloženou bankovku, rozloučil se a odešel.

Cestou domů jsem nad tím vším usilovně přemýšlel. Byl jsem to já, v nějaké formě existence, a byl jsem před tím hotelem. Pak vyšla ona, patrně s Roberttsonem a hádali se. Křičeli na sebe, to bylo jasný. Pak jsem do ní vplul nebo co, a ona spadla. Jako nějaký druh parazita, nebo virus... byl to hrozně zvláštní pocit. A při tom všem jsem cítil ještě... vítězství. Proč?
Roberttson mi přece nic o hádce neřekl. To bylo divný. Nejdřív mi pomalu brečí na rameni i se svým týmem doktorů, a teď se dozvím, že mi zatajil takovou věc. Proč by to dělal? Styděl se za to? Nebo si myslel, že to nebylo důležité? Nebo mi to neřekl právě proto, že to důležité bylo?

No, ale třeba jsem si to celé jenom představoval. Třeba to bylo jenom nějaký divadlo... ale stejně. Magda to asi viděla taky a vypadala celkem rozrušeně. To mi hlava nebrala, jako vědma by přece na tyhle věci měla být zvyklá, ne? V očích měla strach. A jak rychle mě pak vykopla...

Rozhodl jsem se, že Roberttsona znovu navštívím. A asi hned zítra. Čím dřív, tím líp, protože čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi ta Roberttsonova historka smrděla. Ten chlap mi něco tajil, a já zjistím co. Nevím sice jak, ale něco už vymyslím.

Předtím bylo ale potřeba zajistit jednu věc. Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil číslo mého šéfa. Můj šéf byl na post vedoucího docela zvláštní volba. Byl to totiž ten největší flegmatik, jakého jsem kdy potkal. Jen máloco ho dokázalo vyvést z míry, tedy alespoň v práci. Práci měl totiž docela na háku. Jeho manželka byla právnička, takže on se o zaměstnání, tedy finance, vůbec bát nemusel. Takže si mohl tenhle jeho flegmatický přístup dovolit, což se o většině pracující populace říct nedalo. V tomhle směru jsem mu docela záviděl. K mému nesmírnému překvapení to ale pod jeho vedením všechno celkem fungovalo. Když bylo potřeba, občas i zvážněl. Ale opravdu jenom občas.

"No, čau," ozval se jeho hlas.
"Ahoj, neruším?"
"Né, vůbec, koukáme s manželkou na nějaký ty pitomý seriály," zasmál se. "Co počebuješ?" To byl přesně jeho styl. Úplně jsem ho v tom obývacím pokoji s manželkou u televize viděl.

"Zítra asi nepřijdu do práce."

"Jasný, v pohodě. Pak si to nadděláš, jo?"

"Jo, neboj. Ty papíry za mě nikdo jinej neudělá," zasmál jsem se, ale byla to naprostá pravda.

"Tak fajn. Kdyby se ptal náš nejvyšší, tak řeknu, že si zařizuješ nějaký věci, ale on se ptát nebude, takže dobrý."

"Tak jo, díky moc. Měj se."

"Není zač, čau."

Tak to šlo jako obvykle hladce. Teď se musím dostat domů. A vymyslet, jak z toho zmetka dostat pravdu.