Probudit Princeznu IV

Odmítavě zavrtěl hlavou a zoufale řekl: "Nemusíte mi lhát. Mně se o ní totiž taky zdá."
Dolní čelist mi spadla málem až na podlahu. "Co prosím?"
Přikývl hlavou, jako by tím odpověděl na moji otázku. "Už týden. Hned po tom, co... co se to stalo." Pořád jsem byl trochu v šoku. Trochu jsem se vzpamatoval: "A... CO se to vlastně stalo?"
Uhnul pohledem, jako by se za něco styděl. "Já... vlastně ani moc nevím. Prostě zkolabovala. Venku, před hotelem. Byl to večer, který jsme měli strávit spolu. A ona... vůbec nevím co mám dělat. Sehnal jsem ty nejlepší odborníky, které jsem mohl, ale nikdo mi nedokázal pomoct." Vrhl na mě prosebný pohled. "A teď se mi o ní pořád zdá. Proto jsem vás sem nechal zavolat."
Chvíli jsem uvažoval. "A po mně teď čekáte co?"
"Že jí pomůžete."
Pořád jsem to nechápal. "Jak jí mám podle vás pomoct?"
Roberttson vypadal zoufale, jako by se snažil malému prvňáčkovi vysvětlit něco z pokročilé aritmetiky. "To nevím. Myslel jsem, že... že byste o tom měl vědět. A že by vás mohlo něco napadnout."
Díval jsem se na něj, jestli to jako myslí opravdu vážně. On mi můj pohled bojácně oplácel. "Takže já to shrnu," řekl jsem. "Ona upadne do klinického spánku, vy máte tým odborníků a nikdo přesně neví co jí je a jak jí pomoct, a vy čekáte, že s tím něco udělám? Jenom tak? Po všech těch letech, co mi zmizela ze života?"
Roberttson sebou zavrtěl a znovu uhnul pohledem. "Ano."
Najednou jsem pocítil ohromný nával vzteku. Celé to sklouzlo až někam na úroveň frašky. Zvedl jsem se a zkoušel jsem na sobě vztek nedat moc znát. "Mizím odsud," zavrčel jsem.
Roberttson se mě ani nesnažil zastavit, jenom se na mě pořád tak zoufale díval. Když jsem si zapínal zimní bundu u dveří, zavolal na mě: "Vy jste totiž jediný!"
Zastavil jsem se v půlce pohybu. "Cože?"
"To mi říkala. V těch snech. Říkala mi, že vás mám vyhledat. Že vy jste jediný, kdo ji může pomoct. A že vám to mám říct." Jeho slova chvíli visela ve vzduchu. Usmál jsem se, a pak jsem zavrtěl hlavou. "Tak jí ode mě vyřiďte, že se asi spletla. Ven trefím sám."
Naštvaně jsem prošel okolo obou bodyguardů a zamířil rovnou k výtahu. Zuřivě jsem mačkal přivolávací tlačítko ve strachu, že za mnou Roberttson vyběhne a bude ještě chtít něco říct, ale nic takového se nestalo. Výtah s cinknutím přijel, já do něj nastoupil a zmáčknul přízemí.
Byla to vážně dokonalá situace. Připadal jsem si jako idiot a pořád jsem ještě tiše soptil. Nevěděl jsem, proč by se mnou někdo chtěl hrát takovou ujetou hru a bylo mi to jedno. Nechtěl jsem s tím mít nic společného a ať už se tady děje cokoliv, já se toho účastnit nebudu. Nechápu, co jsem si vlastně myslel, že tu zjistím.

Že je Roberttson pitomec jsem věděl už předtím, konkrétně ve chvíli, kdy jsem s hrůzou zjistil, že si ho vybrala jako partnera místo mě. Takže to byla taková uražená závist mixnutá s nenávistí vycházející z principu a uražené ješitnosti. Ale tahle návštěva mi moje podezření potvrdila. Je to vůl, kterýmu asi ta jeho hudba leze na mozek.
Ale věděl přece, že se ti o ní zdá, ozvalo se mi někde vzadu v hlavě. Rychle jsem tuhle myšlenku odehnal. To se mohl dozvědět jakkoliv. Třeba včera, když jsem to probíral v hospodě s Jakubem.
Jasně, asi tam měl někoho nastrčenýho. Nebo tam byl někdo od kriminálky, kdo nás slyšel. To by dávalo smysl. Ale vypadal tak nešťastně... asi to pro něj není jednoduchý, ozvalo se zase. Zatvrdil jsem se. A pro mě to jako jednoduchý je?
V takových myšlenkách jsem se doslova vyřítil z hotelu, když v tom jsem si něco uvědomil. Byla tu jedna věc, na kterou jsem zapomněl. Obrátil jsem se na podpatku a zamířil zpátky, znova jsem nastoupil do výtahu, vyjel do posledního patra až k pokoji číslo 8002. Pořád před nimi stál už jenom řidič, který mě sem dovezl. Přišel jsem k němu, nebojácně na něho vystrčil bradu, jako by nebyl o hlavu vyšší než já a zeptal se ho: "Můžu dostat zpátky svůj nákup?"

O jednu cestu domů později jsem už zase stál ve svém bytě, s nákupem na kuchyňské lince a s nesmírným zmatkem v hlavě.
Co se to sakra děje? Uklízel jsem nákup a přitom se snažil nepřemýšlet, ale nedařilo se mi to. Proč bych se tím měl zabývat zrovna já?
Vy jste jediný, kdo ji může pomoct. To tak. Já nejsem ten, koho si vybrala místo mě, já nejsem ten, kdo s ní byl minulých pár let, já nejsem ten, kdo plynně mluví několika světovými jazyky a já nejsem ten, kdo si může dovolit soukromý nemocniční pokoj u sebe v luxusní vile. Prostě já nejsem pan Dokonalý.
Tak ani já nebudu ten, kdo by se do toho měl plést. Odešla mi ze života, rozhodla se sama, já ji k ničemu nenutil. A i kdybych se rozhodl, že jí pomůžu, tak co mám jako dělat? Mám během několika dnů vystudovat na neurochirurga, nebo co? Pohrdavě jsem si odfrknul.
Celý zbytek dne jsem byl jako na trní. Snažil jsem se na to nemyslet, nějak se zabavit, koukat na film, číst si knížku, ale u ničeho jsem dlouho nevydržel a myšlenkama jsem neustále utíkal k ní. Proč by se nám o ní zdálo oběma? Proč ve stejnou dobu těsně po tom, co se jí stalo... kdovíco? A proč vlastně bydlí v hotelu, místo toho aby byl v té vile spolu s ní.
Protože nechce, abys jí viděl. Hrngh! To je přece nesmysl! Třeba prostě potřeboval být ve městě, blízko centra... musel něco zařídit, nebo tak. Takhle rozrušeně proběhl i celý zbytek dne. Když jsem se v noci převaloval v posteli, ještě pořád jsem nad tím vším musel myslet.
Někdy hodně pozdě v noci se mi podařilo usnout.
"Najdi mě. Pomoz mi! Prosím! PROSÍÍM!"
Otevřel jsem oči. Zatracená práce! Ona mi přece říkala "najdi mě!" Ale kde ji mám najít? Tady? U Robbertsona? Ale proč? Proč by mu říkala, že mi má pomoct, a mně, abych jí našel? Nebo mi Robbertson kecal? A proč by to sakra dělal? Mám se do toho plést? A kolik je vůbec hodin?
Natočil jsem ruku tak, abych se mohl podívat na hodinky a přitom jsem se loktem bolestivě praštil o zeď.
"Do pr-!" zaklel jsem a ruku zase spustil na postel. Přitom jsem v záhybu matrace u stěny narazil na něco chladného. Nejdřív jsem se vyděsil, ale pak mi došlo, že je to asi nějaký kov.
Rozsvítil jsem lampičku, abych se mohl pořádně podívat. Byl to kousek lesklého předmětu, který vyčuhoval z mezery od matrace postele a stěny. Opatrně jsem ho vyšťoural z místa, kde by mě nikdy v životě nenapadlo něco hledat a ustrnul jsem úžasem.
Byl to malý otevírací přívěsek na řetízku, na kterém byl vyobrazen symbol jing a jang. Dobro a zlo. Světlo a tma. Realita a sen. Muž a žena. Srdce mi tlouklo rychlostí, na kterou by se nezmohl ani hyperaktivní kolibřík. Pomalu jsem zatlačil po stranách a přívěsek se otevřel.
Uvnitř byla její fotka a spolu s ní stočený malinkatý pramínek jejich vlasů. To mi dala ke třetímu výročí. Moc dobře jsem si na ten den pamatoval. Tehdy mě ještě měla ráda. Ano, bylo to trochu kýčovité a navíc jako z laciného romantického filmu, ale vlastně nic není klišé, když se vám to opravdu stane.
Hodinky ukazovaly půl osmé ráno. Venku byla ještě celkem tma.
Na neděli to bylo ještě hodně brzo, ale já už byl tím vzrušením úplně probuzenej. Zhluboka jsem povzdechl a přemístil se do koupelny. Je to všechno opravdu jenom náhoda? Někteří lidé tvrdí, že náhody neexistují. Že všechno má svůj účel, svůj smysl. Nejčastěji to samozřejmě tvrdí věřící. Podíval jsem se na svůj odraz v zrcadle.
To všechno, co se nedávno stalo... že se vrátila sem, do města. Co se jí stalo. Ty sny. A to, co mi včera vykládal Jakub... Něco mi v hlavě zacvaklo na správné místo. Možná by tady bylo něco, co bych mohl udělat. I když se mi to zdálo naprosto šílené. Ale jako naprosto šílené se mi zdály i poslední dva dny. Šílená situace si žádá šílené řešení.
A možná že by to mohlo být fajn. Skoncovat s tímhle stylem života, kdy každý další den beru jako zbytečnost, kterou chci mít co nejrychleji z krku. Třeba by bylo osvěžující mít aspoň na chvíli zase důvod vstát ráno z postele. Nějaký cíl. Nejdřív jsem si dal hodně horkou sprchu, po které jsem rukou utřel zamlžené zrcadlo a odhodlaně jsem vzal z poličky žiletku. Přejel jsem po ní prstem. Byla jakž takž ostrá, kdoví kdy jsem ji použil naposledy.
Opatrně jsem vytáhl další náčiní, jako holicí pěnu a vodu po holení a dal se do rituální přeměny mého zevnějšku. Když jsem skončil, spokojeně jsem se na sebe zadíval. Úplně jiný člověk.
Tak do toho. Mám tu jednu věc, kterou je potřeba vyřídit.
Zpátky ve svém pokoji jsem z kapsy kalhot vytáhl svůj mobil. Najel jsem do seznamu kontaktů a vytočil Jakubovo číslo. Doufal jsem, že ho nevzbudím.
Po několika vyzváněcích tónech se ozval Jakubův ospalý hlas. "No, čau, ty vole, ty ses asi zbláznil, volat takhle v nekřesťanskou hodinu..." Bylo skoro půl deváté ráno.
"Ahoj, fakt promiň, hele," odkašlal jsem si. "Potřeboval bych nějakou tu vaši vědmu. Musím se jí na něco zeptat." Z telefonu se chvíli ozývalo jenom ticho. Pak se Jakub zeptal: "Počkej, cože? Děláš si srandu?"
Podíval jsem se na stůl, na kterém ležel přívěsek s její fotkou. "Ne. Myslím to naprosto vážně," odpověděl jsem mu.