Probudit Princeznu III

Chtěl jsem původně napsat jiný článek (O pojetí lásky páně Mečouna! Těšte se!) ale už je celkem pozdě, takže to zalomím a jen sem hodím další díl téhle telenovely... :D

Když jsem se ráno vzbudil, okamžitě se mi v myšlenkách vrátil rozhovor s inspektorem. Pokud vím, usnout se mi podařilo až někdy těsně nad ránem.
Nevzpomínal jsem si, že by se mi zdál nějaký sen, ale třeba jsem ho jen zapomněl. Dneska tedy asi vyhlásím se svým podvědomím remízu. Kouknul jsem na budík- půl desáté ráno. To na mě bylo celkem brzo, ale
Vyhrabal jsem se z postele a zamířil do ledničky. Otevřel jsem ji, zhodnotil její obsah, a zase ji zavřel. Už včera jsem si vlastně říkal, že bych měl jít nakoupit. Zhluboka jsem povzdechl a zamířil do koupelny.
Cestou do supermarketu jsem se trochu probral z ospalého deliria, ale stejně jsem byl myslí ještě pořád v říši snů. Počasí bylo pořád stejně studené a nevlídné jako včera.
Sobota 10 hodin odpoledne, v obchodě moc lidí nebylo. To bylo fajn, žádné fronty, žádné mačkání, žádný stres. Prostě přijít, koupit si věci, který potřebuju, a pak zase v klidu odejít. Hlavní je nedělat z toho disertační práci jako ženský.
Ospale jsem chmátl po něčem, co by správně měla být plechovka s kompotem a zjistil jsem, že sahám na plechovky s limonádou. Trochu jsem se probral a rozhlédl se kolem. No jasně, nějakej chytrák zase přeorganizoval sortiment.
Na rozdíl od současného trendu nejsem zastánce názoru, že změna je život. Spíš se mi líbí antická myšlenka "když to funguje, tak to nech tak a buď rád, že to šlape a hlavně nesnaž se to předělat, vole." Tohle už dneska moc neplatí. Manažeři se asi v touze po vyšším zisku rozhodli, že je načase to tady trochu přeorganizovat, aby nalákali nové zákazníky a osvěžili ty staré. Vážně by mě zajímalo, o kolik procent jim něco takového zvedne tržby. A jestli se někdo fakt dá oblbnout k větší útratě tím, že bude muset projít kolem jiných regálů.
V duchu jsem zaklel a jal se celý obchod prozkoumat.
Po nějaké době, která byla samozřejmě mnohem delší než obvykle, mi už zbývalo koupit jen nový zubní kartáček, který jsem si chtěl vyměnit už delší dobu. Takže musím najít drogerii. Vydal jsem se i s nákupním košíkem do míst, kde jsem tušil oddělení drogerie a skončil jsem v pečivu. Zaklel jsem ještě důrazněji a pokusil se najít místo, ze kterého jsem původně vyjel. Přitom jsem v podstatě omylem narazil na drogerii. No, tak aspoň že tak. Příště si asi vytisknu mapu z Googlu.
Zajel jsem do prvního regálu, kde byly vystavené barvy na vlasy. Ty jsem teda fakt nepotřeboval, takže jsem projížděl dál a bavil se tím, že jsem koukal na jednotlivé vyobrazení jedné a té samé ženy s jedním a tím samým účesem, jenže v nepřeberném množství barev.
Jenže pak jsem uviděl jednu barvu na vlasy s jednou konkrétní ženou a málem jsem leknutím nadskočil.

Z krabičky barvy na vlasy se totiž usmívala... mohl bych vážně přísahat, že to byla ona.
Opatrně jsem vzal krabičku do ruky, jako bych se bál, že mě kousne a pozorně jsem si ženu na obrázku prohlížel. Nebyla to ona, ale byla jí celkem podobná. Tedy byla jí podobná hlavně z jedné fotky z léta, kterou jsem fotil já, když jsme spolu byli na prázdninách... Promnul jsem si oči. Už začínám bláznit. Vrátil jsem krabičku zpátky do regálu a vydal se k pokladnám. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak člověk pozná, že má halucinace. Podle toho mála co jsem věděl o psychologii by to totiž byl další možný krok v mém duševním životě.
Snažil jsem se zpříjemnit postarší pokladní směnu tím, že jsem byl hrozně zdvořilý. Dělám to tak vždycky, protože tahle práce musí být vážně šílená. Vypadalo to, že se mi to podařilo, protože když jsem zaplatil a odcházel, popřála mi hezký den.
Cestou domů jsem se pro sebe usmíval a myšlenky o halucinacích odhodil někam daleko za hlavu.
Pak mi došlo, že jsem si vlastně nekoupil ten zubní kartáček.
U vchodu do mého paneláku bylo zaparkovaný draze vypadající auto s rozsvícenými výstražnými světly. U zvonků stál mohutný chlápek v černém obleku a trochu nejistě se rozhlížel kolem. Když jsem kolem něj procházel a strkal klíč do vchodových dveří, v náhlém záchvatu altruismu jsem se zeptal:"Hledáte někoho?"
Muž v černém se na mě zkoumavě podíval, jako by si nemohl vzpomenout, koho to vlastně chce. Pak odpověděl: "Ano. Vás."
"Aha," odpověděl jsem podezřívavě. "Kdo jste a co mi chcete?"
"Posílá nás pan Roberttson."
Nejpřekvapivější na celé té situaci bylo to, že mě vlastně vůbec nepřekvapila. Pan Roberttson. Švédská velká ryba a její současný partner.
Metalová hvězda, v jeho domovině nesmírně populární. Roberttson samozřejmě nebylo jeho jméno, Švéd s tímhle jménem by byla celkem rarita. Nejspíš si ho změnil, protože mu přišlo cool, nebo tak něco. Švédský zpěvák si dá americké jméno, aby byl in, a americký zpěvák si dá švédské jméno, aby byl in. Tomu říkám globalizace. Vrátil jsem se zpátky do reality.
"Aha," povzdechl jsem. "A co mi chce pan Roberttson?" zeptal jsem se s klidem a vyrovnaností tibetského mnicha.
"To nevím. Jen s vámi chce mluvit."
Na chvíli mi blesklo hlavou, jestli to není nějaká bouda, ale tuhle myšlenku jsem hned zavrhl. Přecejenom, kdo jiný by mě tady chtěl nalákat na jízdu autem tím, že ho posílá zrovna tenhle člověk, než ten, koho opravdu dotyčný člověk posílá?
"Zrovna se vracím z nákupu," nadzvedl jsem žlutou igelitku, ze které vyčuhoval chleba a kus celeru. "Spěchá to?"
Chlápek se na mě podíval. "Pan Roberttson říkal, že by bylo ideální, kdybyste si na něj udělal čas co nejdřív. Tohle si můžete vzít s sebou," ukázal na můj nákup.
Podíval jsem se na vchodové dveře a chtělo se mi protestovat s tím, že si aspoň uklidím nákup, převleču se do něčeho společenštějšího a mezitím bych se aspoň oholil a udělal ze sebe člověka, ale pak jsem si řekl:"Ale co, když mě chce vidět hned, nemůžu ho přece nechat čekat. Aspoň bude sranda a navíc jsem na něj měl od včerejška taky pár otázek..."
"No tak pojďme."
Nákup jsem dal chlápkovi, který ho uložil do kufru auta. Posadil jsem se na zadní sedadlo, chlápek na sedadlo spolujezdce a řidič vyrazil směr centrum.
Celou cestu bylo ticho, bylo puštěný jenom rádio. Nějak mě nenapadla jediná věc, která by se dala říct. Zajímalo by mě, kde bezpečnostní agentury tyhle týpky berou, ale bylo mi blbý se na něco takového ptát jich osobně. A tihle dva asi taky nebyli najmutí pro to, aby bavili hosty.
Navíc jsem si připadal tak trochu důležitě, když mě takhle eskortujou dva bodyguardi...
Nakonec jsme zastavili před dotyčným hotelem a já hned zalitoval, že jsem se nepřevlékl. Byl to totiž jeden z těch top class hotelů, kde jedna strávená noc stojí víc, než si já vydělám za rok.
A já tam byl v ošoupaným oblečení, s kšiltovkou a navíc těžce neupravenej. Že mě to nenapadlo předtím! A ti dva taky mohli něco kváknout. Takhle tam budu vypadat jako pitomec.
Následoval jsem své dva průvodce dovnitř hotelu (dveře mi přidržel usměvavý pán v uniformě), kolem honosné recepce až k výtahu a snažil jsem se působit dojmem, že nevnímám fakt, že jsou tu skoro všichni mimo mě z horních 10 000. Všichni tři jsme nastoupili dovnitř a jeden z bodyguardů zmáčkl tlačítko 17. Po kratší pauze doprovázenou sympatickou melodií jsme se dali chodbou nalevo, napravo, a nakonec až k pokoji číslo 8002.
Zastavili jsme se, řidič mi řekl temné "Počkejte tady," zaklepal a vstoupil do pokoje.
Já byl tak omámený vším tím naprosto zbytečným přepychem kolem mě, že mi ani ještě nedošla absurdita celé té situace. Před půl hodinou nakupuju zeleninu v obchodě, a teď jsem v nejvyšším patře jednoho z nejdražších hotelů ve městě. Život má zvláštní smysl pro humor.
Řidič vyšel ze dveří a oznámil mi "Můžete dovnitř."
Kývl jsem a opatrně vešel do toho nejluxusnějšího pokoje, jaký jsem kdy viděl. Zavřel jsem za sebou a nejistě jsem se ozval "Haló?"
Pak ve mně hrkla příšerná myšlenka- jak se s ním vlastně budu bavit? Švédsky asi těžko. Anglicky bych to sice svedl, ale stejně to bude trapas- ještě větší než je teď- moje angličtina rozhodně není nejlepší na světě. Nejsem takříkajíc "vymluvenej".
"Pojďte dál," ozvalo se česky s mírným přízvukem. Hlas zazněl z druhé části pokoje, opatrně jsem šlapal po tom určitě nesmírně drahém koberci, a pak jsem ho uviděl.
Roberttson v celé své kráse. Pamatoval jsem si ho z obálek několika časopisů a z televize, kterou jsem ovšem rychle přepnul, když se v ní náhodou objevil. Byl přesně takový, jakého jsem ho včera popisoval Jakubovi v hospodě- vysoký, blonďatý, hubený, měl protáhlý obličej... jednoznačně upír, ušklíbl jsem se v duchu. Určitě tu má okna, která nepropouštějí sluneční UV záření, nebo tak něco. A teď tu přede mnou stál tváří v tvář. De facto to byl můj arci nepřítel, aspoň tak jsem ho ta léta vnímal já.
Vykročil směrem ke mně a podal mi ruku. Krátce, pevně jsem ji stiskl. On mi pevný stisk opětoval.
"Posaďte se, prosím," ukázal mi na židli u konferenčního stolečku ve tvaru jing a jang. Posadil jsem se s tichým "Díky."
"Nedáte si něco k pití?" zeptal se mě.
"Ne, děkuju, měl jsem vydatnou snídani," pokusil jsem se o vtip. Vypadalo to, že ho nepochopil.
"Vaše čeština," ozval jsem se. "Je úžasná," řekl jsem a myslel jsem to upřímně. Nebýt toho přízvuku, člověk by řekl, že je to rozený Čech.
"Děkuju. Mám pár dobrých známých z Čech a navíc moje babička byla Češka. Za druhé světové války se její osud a osud mého dědečka střetly. Česky jsem uměl ještě před pubertou. A taky tu samozřejmě je..." odmlčel se. Oba jsme moc dobře věděli, kdo že tu vlastně je. Snažil jsem se z jeho tváře vyčíst, jestli ty rozpaky jenom hraje, nebo ne.
"Takže," odkašlal si, "asi vás zajímá, proč jsem vás sem zavolal, že?"
Přikývl jsem. Čím déle jsem byl v jeho přítomnosti, tím víc jsem byl nervózní. Z jeho tváře se toho nedalo moc vyčíst. Ale vypadal trochu nervózně, podupával nohou a hrál si s prsty.
"Kriminální policie vás už asi kontaktovala, že?"
Znovu jsem přikývl.
"Dobře, dobře, takže víceméně víte, co se stalo."
Znovu jsem přikývl.
"A, ehm, vy..." zakoktal. Nechápal jsem to. Já byl tady, v obyčejných šatech, chudej pomalu jako kostelní myš, byl jsem tady, na jeho půdě, jeho území, byl jsem proti němu nula, mohl si mě krásně vychutnat a navíc s ním žil někdo, kdo mi byl hodně blízký, a kdo si místo mě nakonec zvolil jeho. Vítězil na všech frontách a... a on je ještě nervóznější než já. Něco mi tady nehrálo.
"Vy, cítíte se v poslední dobře... v poslední době dobře?" Přeřekl se.
Neměl jsem nejmenší tušení, kam tím míří. Takže jsem přikývl počtvrté.
Najednou to vypadalo, jako by se v něm něco zlomilo. Jako by si řekl, že nemá cenu nic skrývat a začne se mnou jednat na rovinu. Odmítavě zavrtěl hlavou a zoufale řekl: "Nemusíte mi lhát. Mně se o ní totiž taky zdá."
Dolní čelist mi spadla málem až na podlahu.